V éře paní Hany

I když byla pod trvalým nápadnějším i nenápadným dohledem komunistické tajné policie a zdejších stranických orgánů, nechával ji režim v relativním klidu. Měla, a to i po měně v roce 1957, osobní státem určený plat vdovy po hlavě státu. Byla to částka, která se rovnala na sklonku jejího života tehdejšímu platu československého prezidenta.

První dva díly seriálu o osudech Benešovy vily najdete zde:

Léto v Ústí, na zimu do Prahy

Hana Benešová obývala vilu vždy od jara do podzimu, protože sídlo nebylo určeno pro zimní pobyt, topení bylo na uhlí a dřevo, až po rekonstrukci bylo předěláno na mazut. Zimu trávila bývalá první dáma v Praze na Hradčanech v domě, který po roce 1989 nejdřív koupil majitel inzertních novin Annonce Josef Kudláček, dnes je jeho majitelem Zdeněk Bakala a buduje tady Knihovnu Václava Havla. V bytě po paní Haně žil několik let i generální ředitel Sazky Aleš Hušák.

Hana Benešová obývala na Hradčanech velký byt s výhledem na Petřín a paradoxně i na starý osamocený dům v ulici Úvoz. V něm žil architekt tehdejšího Projektového ústavu hl. města Prahy, který se po její smrti podílel se svými kolegy na pozdější přestavbě vily pro vládní rekreační a reprezentační potřeby. Život opravdu tropí hlouposti…

Po smrti Edvarda Beneše se objevily především v Táboře a okolí hlasy horlivců, že by vila měla být znárodněna a paní Benešová „žít životem pracujícího lidu“. Zazněly návrhy, aby jí byla odejmuta renta a další výhody – například doživotní auto s řidičem a další servis. I přes nenávist režimu k této ikoně předúnorové republiky si i nový vládce Klement Gottwald uvědomoval, že jakékoli represe Hany Benešové by vedly k mezinárodním problémům a nepříznivým ohlasům i doma.

Určité problémy nastávaly v prvních letech po roce 1948, kdy k hrobu Edvarda Beneše mířily doslova zástupy lidí, přijížděly autobusy z celé země, aby se poklonily památce posledního demokraticky zvoleného prezidenta. S upevňující mocí komunistů ale návštěvy ustávaly, lidé se báli, protože okolí hrobu bylo pod dohledem.

Lidem vstup povolen

Hana Benešová však nežila zcela uzavřeně. Přístup k hrobce byl od hlavní silnice trvale otevřený, otevřená byla přes den i vrata na pozemek, Hana Benešová tam občas zašla a dala se ráda do řeči s každým příchozím, lidé se mohli projít i po zahradě. Pravidelně 16. července přijížděli příbuzní ze strany Benešových bratrů, aby blahopřáli „tetičce“, jak jí důvěrně všichni říkali. Také jezdívala do Prahy do Divadla hudby v Opletalově ulici, kde pro ni byla vždy připravena velká kytice.

Stát ponechal Haně Benešové i její pomocnice v domácnosti, zahradníka, jak už bylo řečeno, také služební vůz s řidičem. Což bylo vyváženo její jistou mlčenlivou zdrženlivostí k vládnoucímu režimu. Jen jednou, v roce 1968, poskytla na jaře rozhovor pro noviny, kde se ale vyhnula politickým vyjádřením, jen pochvalně kvitovala možnost, že se opět může psát i pozitivně o prvních prezidentech Československa. Po 21. srpnu 1968 ji ale režim opět uklidil mimo pozornost, a tak se v posledních letech svého života věnovala třídění korespondence a písemností po svém muži.

Dopisovala si do Říma s kardinálem Josefem Beranem a jinými emigranty po roce 1948. Tyto styky využívala často ke shánění nedostatkových léků pro děti příbuzných a přátel.

Ke konci života jí však slábl zrak, přesto ale s pomocí přátel dokončila uspořádání archivu a ještě se jí podařilo ho tajně převézt nedaleko k Nymburku do depozitáře Národního muzea, kde pod falešným označením přečkaly cenné písemnosti až do roku 1989.

Nešťastná závěť

Dne 9. listopadu 1973, zhruba rok před smrtí, sepsala závěť, v níž kromě věcí movitých a darů příbuzným věnovala vilu v Sezimově Ústí táborskému muzeu. Což se, jak se ukázalo ihned po její smrti v prosinci 1974, stalo pro příští život vily osudné.

Z pohledu tehdejšího práva nemohlo být muzeum subjektem pro dar a dědic byl po její smrti přejmenován na Čs. stát – Muzeum husitského revolučního hnutí v Táboře. Tím bylo rozhodnuto o dalším využití sídla.

Hana Benešová skonala 2. prosince 1974 ve svém pražském bytě, pohřeb se konal bez jakékoli publicity a pod dohledem bezpečnosti. Přesto byla síň strašnického krematoria plná, přišli dokonce bývalí legionáři a sokolové v uniformách a krojích, jedním z loučících se byl i bývalý legionářský generál A. M. Číla. O smrti a pohřbu však informoval tisk jen drobnou zprávičkou až několik dní po pohřbu.

Začala se psát nová kapitola vily Edvarda Beneše v Sezimově Ústí.