Po architektonické stránce patří k tomu pozoruhodnějšímu, co u nás najdete. Určitě stojí za pozornost stejně jako třeba Loosova vila v Praze nebo vila Tugendhat v Brně. Edvard Beneš vybudoval své původně pouze letní sídlo na ostrohu lemovaném z jedné strany řekou Lužnicí a z druhé strany Kozským potokem jako místo, kde chtěl čerpat síly v náročném životě ministra zahraničí. Když se kolem roku 1926 doslechl o volné parcele v jižních Čechách, nedaleko míst, kde trávil často dovolenou u bratra Bohumila v Plané nad Lužnicí, ani na chvíli neváhal. Nedaleko Kardašovy Řečice v Pluhově Žďáru zase žil Benešův bratr Vojta. Hana Benešová v mládí navštěvovala školu v Táboře. Oba měli tedy k jižním Čechám velmi blízko.

Češi se vždy nějak domluví

Bylo to v době, kdy se on i jeho žena Hana smířili se skutečností, že po Haniných několikanásobných potratech nebudou mít potomky. A tak soustředili svou pozornost na zbudování vlastního domu. Pozemek v klidné části města si koupil společně s tehdy ještě přítelem a diplomatem Zdeňkem Fierlingerem a pozdějším vedoucím protokolu Kanceláře prezidenta republiky a malířem Ludvíkem Strimplem. Benešovi si koupili největší a nejlépe položenou část velké parcely u řeky u místa, kterému se říkalo Kazatelna a kde podle dostupných informací kázal v 15. století Mistr Jan Hus. Projekty svěřili Otokaru Fierlingerovi, Zdeňkovu bratrovi. Ten ale neměl zkušenosti s budováním reprezentativních sídel, a tak zapojil do projektu architekta Petra Kropáčka.

Ten se ujal projektování mj. i proto, že mu Otokar Fierlinger přislíbil spoluúčast na jedné státní zakázce a zakázka na vilách byla svým způsobem jistým druhem úplatku. Každopádně výsledek, který Kropáček a jeho spolupracovníci vytvořili, patří mezi pozoruhodná díla. Jak stylem, který se blíží středomořské architektuře, kterou Benešovi milovali, tak vnitřním členěním. Zvenčí nikdo nepostřehne, že vila má v podstatě dvě patra, i když působí jako jednopatrová.

Za zmínku stojí, že vztahy Beneše a Zdeňka Fierlingera se za války, kdy se Fierlinger přiklonil ke komunistům a Stalinovi, výrazně zhoršily, a po válce zůstala branka spojující oba pozemky bývalých přátel zavřená. Ale ani v době před válkou nebývaly vztahy obou politiků zcela ideální.

Lakomý Fierlinger v době, kdy Beneš byl v Sezimově Ústí, chodíval vždy v poledne k Benešovým pod záminkou, že si potřebuje zavolat do Prahy – Beneš telefon jako ministr a prezident měl, Fierlinger ne. Slušnost Benešovým velela, že ať se Fierlinger dovolal, nebo ne, vždy ho pozvali na oběd. Tak to údajně chodilo denně.

Přednášel a psal, aby bylo za co stavět

Zajímavé bylo i financování stavby – prvorepublikoví vysocí politici a významní diplomaté měli ze zákona nárok na nemalý příspěvek od státu na stavbu podobných sídel. Mohl činit až 80 procent veškerých nákladů. Nařízení platilo asi do roku 1932, tedy do doby, kdy se Hana a Edvard Benešovi do domu nastěhovali. Pokud si dnes stěžujeme na různé příplatky, nebyli na tom jejich předmnichovští předchůdci nejhůře. Další finance čerpal E. Beneš ze své publikační činnosti a přednášek. Z jeho dopisů manželce vyčteme, že se snažil získat co nejvíce pozvání na placené výjezdy do zahraničí, píše často Haně, kam jede, kolik vydělal a kolik ještě potřebují na dostavbu vily. Kongresová turistika, jak bychom dnes řekli, kvetla i před tři čtvrtě stoletím.

Cena: téměř půl milionu

Kolaudace má zajímavé datum: 21. srpna 1931. Ve zprávě se uvádí, že objekt má 14 obytných místností a třicet místností neobytných. Do nich se později počítala např. i tajná skrýš policisty nad schody, odkud měl výhled, kdo do patra k prezidentovi přichází. V kolaudační zprávě je uvedena i cena stavby – za stavební práce zaplatil Beneš 445 885,44 Kč.

Připomeňme, že prezidentský plat činil i na tehdejší dobu vysokou částku – 1 milion korun, takže provoz vily Benešovi snadno ufinancovali. Pro srovnání: luxusní vila v luxusní pražské čtvrti se dala tehdy koupit za 100 000 korun. V roce 1937 prošla vila rekonstrukcí, aby se stala důstojným sídlem hlavy státu. Beneš odmítl nastěhovat se do některého ze státních zámků, po Masarykově smrti se nepřestěhoval ani do Lán. Ve vile byly upraveny místnosti pro hosty, doplněna knihovna, upravena pracovna, přistavěna terasa a podloubí směrem k Lužnici. Úpravy se týkaly i bezpečnosti prezidenta Beneše. Vstupní objekt byl rozšířen o prostory pro ochranku a správce vily.

Prospěch z Benešovy funkce prezidenta mělo i Sezimovo Ústí. Byla zrekonstruována silnice od hlavní silnice na České Budějovice, postavil se nový poštovní úřad, chodníky, most přes Kozský potok. Poměrně šetrný Beneš však pamatoval i na místní. Jednak přispíval na různé akce a veřejné stavby, jednak občas zaměstnával při pracích na zahradě místní, kteří přišli o práci. Edvard Beneš si ale krásného domu nad Lužnicí jako prezident moc neužil. Po zvolení prezidentem v roce 1935 už neměl na cesty do jižních Čech tolik čas. Ve vile prožil i loučení s republikou, 21. října 1938 zde naposledy posnídal, rozloučil se – už jako exprezident - a odjel do Prahy, odkud pak za pár dní odletěl s manželkou a doprovodem do Velké Británie.