Je nutné dodat, že obnovu vila potřebovala jako sůl. Hana Benešová se věnovala jen nejnutnější údržbě, bylo tu elektrické vedení odpovídající ještě předválečné éře, topení vyhovovalo jen letnímu období, scházelo napojení na kanalizaci, opravu potřebovala i střecha. V tomto ohledu rekonstrukce bývalému sídlu prezidenta Beneše pomohla.

Vítejte v hotelu Sezimovo Ústí

Interiér však doznal změn a byl podřízen soudružskému vkusu 70. let. Architekti realizovali nápady, které jste v té době mohli spatřit například na československé ambasádě v Indii, v Londýně, nebo v Moskvě. Namísto odlehčeného a vzdušného prostoru, adekvátního nábytku a sladění se starým historickým nábytkem a výzdobou sem vtrhl těžký dubový styl tehdejších ředitelen a komunistických sekretariátů. Velký vliv měla i skutečnost, že jedním z architektů vily byl autor pražského hotelu InterContinental – rukopis hotelového interiéru byl ve vile dobře čitelný.

O OSUDECH SLAVNÉ BENEŠOVY VILY SE VÍCE DOZVÍTE ZDE:

Část vybavení byla naštěstí uschována v depozitáři táborského muzea a mohla se po rekonstrukci v roce 2001 do vily opět vrátit. Pozoruhodné je nahlédnout do seznamu mobiliáře, který prošel v roce 1975 rukama znalců z Národní galerie. Hodnota movitého majetku byla oceněna na 540 120 Kč, o 13 let později byla ale navýšena na 1,5 milionu korun. Neubráníte se však úsměvu nad některými položkami. Pracovní stůl prezidenta – 250 Kč. Úmrtní kovová postel 60 Kč. Originál rytina Václava Hollara ze 17. století – 1200 Kč. Nehrající rádio zn. Telefunken – bezcenné. Když v 90. letech byl mobiliář kvůli pojištění na výstavě opět oceněn, zvýšily se cifry v mnoha případech až stonásobně.

Okenice proti odposlechům

Na rekonstrukci vily byli vyčleněni architekti Útvaru hl. architekta hl. města Prahy, do skupiny byl zařazen např. i akademický sochař Josef Nálepa, jediný člověk na světě, kterému stál modelem pro bustu slavný malíř Salvator Dalí. Ten kdysi prozradil zajímavý detail. Původně se počítalo, že by ve vile přebývali i nejvyšší představitelé ostatních socialistických zemí, kteří by byli u nás na jednáních, nebo dovolené.

Josef Nálepa musel proto vytvořit speciální, ale výtvarně přijatelné posunovací bezpečnostní okenice do menšího odpočívacího koutu vedle jídelny. Tam se měla odehrávat jednání a okenice měly bránit případnému dálkovému odposlechu… Brežněv, který měl být nejvyšším politikem, kterého by vila hostila, však nikdy při návštěvách Československa do Sezimova Ústí nepřijel, nerekreovali se zde ani jiní papaláši. Až na výjimky vila sloužila až do roku 1988 jen Lubomíru Štrougalovi a úzkému okruhu úředníků a funkcionářů.

Architekt Zdeněk Hřivnáč vzpomínal, jaké pokyny dostal ohledně interiérů: „Nebylo to nic přesného, chtěli, aby tu bylo místo na ubytování hostů, tady se bude sedět, tady jednat, tady sedět, pít, povídat si. Nepočítalo se s velkou kuchyní, předpokládalo se s dovozem hotových jídel, případným menším vařením. V kuchyni měla být místnost pro ochranku, která by před servírováním jídla ochutnávala.“

Bazény pro Štrougala

Rekonstrukce začala v únoru 1977 a kolaudace proběhla v prosinci 1979. Rozpočet byl stanoven na 6,325 milionu korun. Největšími položkami vybavení byly venkovní hliníkový bazén se zakrytím za 152 000 korun, vnitřní malý bazén v nově vybudovaném podsklepení domu, dovezený z Rakouska s úpravnou vody, vyšel ještě dráž – i s protiproudem stál státní kasu 350 000 rakouských šilinků. Část parku zabraly také tenisové kurty, neboť premiér Štrougal byl milovníkem tohoto sportu.

Řada místností byla v rámci rekonstrukce vybavena detaily, které umožňovaly umístění odposlechů, nebo skrytých kamer. Zařízení nebylo ve vile trvale, specialisté na odposlechy přijížděli montovat mikrofony a kamery vždy, když sem mířila důležitá návštěva, například když zde koncem 80. let jednalo Československo s představiteli Vatikánu.

Každopádně v interiéru nezůstal kámen na kameni, změnily se i dispozice. Vznikly tři přepychové apartmány, pokoj pro ochranku a stravovací zázemí. Nad vchodem vyrostlo zastřešení, které umožnilo v suchu vystupovat z auta i při dešti nebo sněhu. Změnou k horšímu bylo nahrazení původních tašek plechovou střechou. Při rekonstrukci sice dali na střechu tašky, ale ty byly nekvalitní, neustále praskaly a do vily zatékalo; opravy stávaly ročně až 20 tisíc korun. Nakonec úředníci v Praze rozhodli o plechu a ten je na střeše dodnes.

Odlučovače, Adamec i Čalfa

Pro využití vily byla vypracována pravidla. Nejnižší šarží, která zde mohla pobývat, byli místopředsedové vlády, nárok neměli ani ministři. Podobně to bylo i v případě zahraničních hostů. Výjimkou byli někteří ministři polské vlády, kteří zde odpočívali v době, kdy v Polsku probíhali na začátku 80. let nepokoje a soupeření se Solidaritou. Konečné slovo, kdo do vily smí a kdo ne, měl vždy Lubomír Štrougal.

Štrougal sem brával rodinu, jezdila sem jeho dcera Eva s manželem. Jednou za rok organizoval setkání spolužáků z gymnázia z Jindřichova Hradce. Přítomnost nejvyšších členů vlády měla alespoň vliv na zlepšení životního prostředí v blízkém okolí.

Premiérské apartmá
info

Premiérské apartmá

Jednou se zde rekreoval i pozdější premiér Ladislav Adamec. Všiml si, že na talířích, které po večeři nechal na terase, byl za půl hodiny černý popílek – to sem zavál vítr z továrny na silon. Adamec sedl do služebního vozu a udělal skandál v továrně, kde ho zpočátku nikdo nepoznal. Během dovolené byl ve fabrice ještě třikrát, ale trvalo ještě dva roky, než byly na tovární komíny namontovány odlučovače. Ženy v Sezimově Ústí si prý oddechly, že už nemusejí prát podruhé čisté prádlo pověšené na balkonech a zahradách, když se k nim obrátil vítr od Silonu… Do té doby to ale nikoho nezajímalo.

Mezi hosty vily byl na sklonku 80. let i ministr vlády pro legislativu Marián Čalfa. Dostal od Štrougala výjimku k pobytu, neboť zde připravoval novou ústavu. Byl v podstatě jediný člen staré vlády, který se do vily později dostal už jako československý premiér po roce 1989.