Fotogalerie

Zrození moderních Hradčan

V roce 1924 se vrátil z cest Amerikou český podnikatel Václav M. Havel. V San Franciscu ho zaujal restaurační pavilón Cliff House umístěný na skále nad Tichým oceánem. Rozhodl se, že v Praze vytvoří něco ještě úžasnějšího, k jeho projektu se hodila Barrandovská skála nad Vltavou. Chtěl vybudovat celou rezidenční zahradní čtvrť na svahu kopce Habrová, tu by pak korunoval komplex otevřených restaurací na terasách se zázemím v restaurační budově s rozhlednou a v dolní části areálu bývalého kamenolomu by se zrodila moderní plovárna.

Měly to být Hradčany 20. století, které by obdivovali i lidé plující na výletních parnících po Vltavě.

Autor: Stanislav Šumbera

Začalo se rychle stavět. Přední prvorepublikoví architekti propagující funkcionalismus se pustili do práce. V letech 1927 – 1929 vyrostl pod vedením architekta Maxe Urbana projekt teras s restaurací přitahující pohledy díky své 15 m vysoké prosklené vyhlídkové věži. Další projektant Vladimír Grégr dokončil v roce 1937 slavný Trilobit bar (před jeho vznikem se zabýval interiéry restaurace nazvané Terasy).

O DALŠÍCH OSUDECH ČESKÝCH PAMÁTEK SE DOČTETE ZDE:

• Chátrající památky: Hnojník, zámek na odstřel
• Chátrající památky: Mlýn, nad nímž i památkáři zlomili hůl
• Chátrající památky: Kostel svaté Barbory v Loukách

Pro bar i restauraci vytvořila funkcionalistický nábytek architektka Hana Kučerová–Záveská. Další atraktivitě Barrandovských teras se věnoval v letech 1929 – 1931 Václav Kolátor. Vyprojektoval na svou dobu unikátní plavecký areál – tehdy nejmodernější v Evropě, s desetimetrovou skokanskou věží, s plaveckým betonovým bazénem o délce 50 m a s tribunami.

Autor: Stanislav Šumbera

Plovárna byla koncipována až pro 4000 návštěvníků. Restauraci spojovalo s plaveckým areálem nejen schodiště, ale i zvláštní výtah, který umožňoval podávat občerstvení přímo u bazénu. Poslední slovo pak měl zahradní architekt Josef Vaněk, který svůj projekt dokončil až v roce 1942.

K stavbě zahradní čtvrti sice nikdy nedošlo, ale i tak se staly Barrandovské terasy proslulými, a proměnily se ve vyhledávané místo nejen pražských horních deseti tisíc, ale chodili se tam bavit i příslušníci střední vrstvy a lákaly i domácí a zahraniční turisty.

Další osudy areálu

V době 2. světové války se Barrandovské terasy staly jakousi pevností německých vojáků, kteří se zde bavili, opíjeli i ničili zařízení. Vyhlídkovou věž používali jako pozorovatelnu. Po válce o objekty nikdo nepečoval, po roce 1948 byly Barrandovské terasy znárodněny. Po nástupu Antonína Zápotockého na místo prezidenta přece byl k tomuto unikátu na čas ještě osud milosrdný. Tento muž rozpoznal jejich hodnotu, nechal jim zacelit nejhorší rány a navrhl, aby sloužily k rekreaci pracujících. Chodili tam sice i obyčejní lidé, ale často se tam také pořádaly velkolepé hostiny pro funkcionáře a stranické hosty z východního bloku.

Cesta ke zkáze

Autor: Stanislav Šumbera

Jak šel čas, nebyla vůle pro nezbytné opravy a nenašly se na ně ani peníze. V 60. letech byl uzavřen plavecký areál, mluvilo se o jeho nevhodné poloze. V odpoledních hodinách se skryl do stínu skály a voda v bazénu byla prý nejstudenější v Praze.

V roce 1982 se naposledy uzamkly i dveře Trilobit baru.

Francouzská restaurace ještě jakžtakž živořila až do roku 1994, pak se i nad ní měly zavřít vody zapomnění. Přestože už v roce 1988 byl areál restaurace a bazénu se skokanskou věží prohlášen za kulturní památku a v roce 1993 byl zastupitelstvem hl. m. Prahy vyhlášen památkovou zónou, proti chátrání se nikdo nepostavil. Velmi brzy došlo k naprosté devastaci. Někdo kompletně vykradl funkcionalistický nábytek, vandalové rozbili okna, v Trilobit baru se utábořili bezdomovci, kteří posléze tento objekt také zapálili, takže dnes bychom ho marně hledali. V roce 1992 celý komplex získali v restituci bratři Ivan a Václav Havlovi, kteří své podíly převedli na své manželky.

Autor: Stanislav Šumbera

Dagmar Havlová, žena prezidenta Václava Havla, koupila od své švagrové její podíl za více jak 20 milionů korun, ovšem bez spodní části areálu, jež nebyla součástí restituce. Tu zakoupila manželka Ivana Havla od Vodních staveb za 900 000 korun a dosud je v jejím držení.

Dagmar Havlová, tehdy ještě první dáma našeho státu, se snažila tyto nemovitosti spravovat, sháněla sponzory, hledala projekty, prý i bojovala s památkáři. Nakonec usoudila, že si s takovým soustem sama neporadí, proto vložila tento majetek do společnosti Barrandovské terasy, a. s., a svůj majoritní podíl v roce 2003 prodala Michalisi Dzikosovi.

Plány společnosti na obnovu Barrandovských teras

Už od roku 2006 se jedná o revitalizaci areálu, ovšem bez jeho dolní části. Přestavbu navrhlo brněnské studio Kuba and Pilař. Architekti uvažují o dostavbě a rekonstrukci. Šlo by především o generální opravu původní restaurace a vyhlídkové věže. S obnovou Trilobit baru se již nepočítá. Místo otevřených zahradních restaurací na terasách by měl stát hotel, který by svým půdorysem kopíroval zakřivení Barrandovské skály. Investice by se měla pohybovat ve stovkách milionů, proto bylo nutné do projektu zařadit i výstavbu hotelu, aby došlo k určité finanční návratnosti.

Současný stav

Autor: Stanislav Šumbera

Možná by bylo na závěr vhodné použít slova památkářů, kteří kontrolovali stav objektů naposledy v lednu 2012 a stále platí. Přestože společnost Barrandovské terasy slibovala, že se stavební ruch zde už v roce 2012 rozeběhne, situace je až dosud beze změn:

„Hlavní objekt restaurace je celkově zchátralý, nicméně konstrukčně stále zachovalý a obnovitelný. Je zachována i řada původních prvků interiéru (dveře, okna, obklady, dlažba, schodiště i se zábradlím). Objekt je zajištěný a hlídaný, neudržované jsou všechny přístupové cesty, schodiště, plocha bývalých teras a vyhlídek. Tribuny plovárny i bazén jsou v havarijním stavu, konstrukce skokanské věže je narušena, nicméně je stále ještě zachována. Celá plocha postupně zarůstá náletovou zelení.“

Prostě obraz zkázy a my můžeme jen doufat v solidnost majitelů, kteří ho snad nenechají dojít až ke katastrofickému konci.