Z hlediska životního cyklu na Zemi je důležité střídání dne a noci, světla a tmy. Lidé si den podle potřeby prodlužují umělým světlem, ovšem příjemnější a přirozenější je stále světlo denní, snažíme se ho proto využívat co nejvíce. Spektrum tohoto světla se skládá z teplých a studených barev, jejichž intenzita i teplota se mění s postavením slunce na obloze, ovlivňují ho i rozličné klimatické podmínky. Za jasné, čisté oblohy poskytuje slunce přímé a ostré světlo, charakter denního osvětlení se však změní například s příchodem mraků nebo i větší oblačnosti - světlo se rozptýlí do větší plochy a stane se méně ostrým, je měkčí.

Zdrojem denního světla je slunce, a do interiéru je toto světlo přiváděno oknem. Velikost okenních otvorů, jejich umístění, hloubka a orientace vůči světovým stranám ovlivňují množství, směr i intenzitu světla v interiéru. Architekti i designéři využívají odedávna těchto skutečností nejen k plastickému prosvětlení interiéru, ale i pro estetické členění hmoty objektu. Stačí připomenout Le Corbusierovy soustavy úzkých oken a hru jimi procházejícího světla, které modeluje exteriér a interiéru dodává rytmus a měkkou plasticitu.

Za bližší zmínku stojí v tomto případě i orientace oken vůči světovým stranám. Okna orientovaná na západ a jih propouštějí mnoho světla, které může oslňovat, případně způsobovat přehřívání interiéru. Dříve se intenzita světla z těchto světových stran omezovala pomocí hluboko zapuštěných menších oken, světlo rozptýlily i silné zdi. Dnes jsou běžná velká okna i na těchto světových stranách, intenzitu jarního a letního slunce snižují žaluzie a speciální úpravy skla včetně UV filtrů, v zimě pak tato okna propouštějí více slunečního záření, které ohřívá interiér.

Ovšem nejstabilnější denní osvětlení poskytuje v největší míře severní strana, z tohoto důvodu mívají takto orientovanou pracovnu či ateliér umělci, fotografové, spisovatelé, architekti, projektanti a podobně.