Od konce dvacátých let se ve vilových čtvrtích na území Československa nesetkáváme jen se solitéry puristicko-funkcionalistické „nové architektury“, nýbrž s pokusy postavit tam celé skupiny funkcionalistických vil. Podnět k tomu daly výstavy německého a rakouského Werkbundu ve Stuttgartu (1927), Vratislavi (1929) a ve Vídni (1931), na něž brzy reagovala kolonie Nový dům v Brně (1928) a osada Baba v Praze-Dejvicích (od 1932). Skromnější obdobu těchto akcí představuje skupina tří vil v Berouně od architekta Jana Slavíka.

Vila Františka Hampla

František Hampl (1901-77) byl profesorem obchodní nauky, právní nauky, účetnictví a administrativy, v Berouně učil od roku 1924 na obchodní akademii. Jeho největší láskou se však stala literatura. V knize Dobrodružství Jaroslava Seiferta František Hampl vzpomíná: „V Berouně v prvních letech republiky vedle studentů z filozofické fakulty byl nadaný malíř Jiří Jelínek (Remo z Devětsilu), architekt Jan Slavík, jeden z nejlepších žáků profesora Janáka, na léto sem jezdíval spisovatel Jan Čep, hudební skladatel Jaroslav Ježek, krátkou dobu zde vojančil i A. M. Píša. A Karel Mejstřík, stejně jako jeho přítel Sváťa Drtina, věděl o všem novém, co se děje v kumštu nejen našem, ale také francouzském.“ Za Karlem Mejstříkem a Františkem Hamplem do Berouna zajížděl i další člen Devětsilu, básník Jaroslav Seifert.

ČTĚTE TAKÉ:

Takové bylo berounské kulturní prostředí přátel manželů Hamplových, když se rozhodli postavit si v Berouně rodinný dům. Manželku Františka Hampla Marii, hlavní iniciátorku stavby, inspiroval obsáhlý seriál „amerických domků“, které v první polovině dvacátých let pro Lidové noviny psal a plánky i obrázky kreslil Čechoameričan Berty Ženatý, „protože tak dobře doplňovaly moje jednoduché, čisté a snad i trochu masarykovsky přísné představy o domově a určitém, celostním životním stylu“.

V září roku 1930 manželé Hamplovi požádali o povolení ke stavbě rodinného domu v Berouně podle projektu berounského rodáka, čerstvě promovaného architekta Slavíka. Mladému architektu Slavíkovi přinesl návrh domu pro manžele Hamplovy první zakázku. Slavík nejprve načrtnul akvarelovou skicu funkcionalistické stavby, čisté jednoduché formy s nezbytným trubkovým zábradlím, terasou a stožárem, na kterém vlála československá vlajka. V červnu roku 1931 byla patrová vila dokončena. Dispozice obou podlaží byly čisté a přehledné, vyplynuly z funkcionalistických teorií. Půdorys představoval příklad přeskupené dispozice, v níž architekt jednotlivé místnosti s krajní důsledností roztřídil na obsluhující, obrácené ke svahu, a obsluhované, namířené vstříc jihovýchodnímu slunci. Dispozičnímu řešení odpovídají i fasády (nebo možná tomu bylo naopak). Pohledově se nejvíce uplatnila jižní a východní fasáda: na jejich styčnou hranu se lze dívat jako na nejexponovanější místo domu. Z každé strany k rohu přiléhá velké okno obývacího pokoje, a právě tato okna napovídají, že se zde nachází nejdůležitější prostor. Vlajkový stožár, na rohu též umístěný, tvoří protiklad k horizontálním proporcím oken i hmoty stavby. Vedle stožáru sestupovaly schůdky, na něž navazovala křivka cestičky. Tato diagonála kontrastovala se svislými a vodorovnými liniemi vily. V dalších dvou vilkách stavebníků z okruhu Hamplových přátel, Slavíkem trochu odlišně koncipovaných, se původní dispozice zachovala jen v sousedním rodinném domě Josefa Marka z roku 1932. Ten měl o jednu místnost méně než dům Hamplových. Na jejím místě se nachází rozlehlá terasa, původně doplněná pergolou. Severní, jen pomyslná stěna terasy vyznívá jako vyhlídkové okno, rám pro výhled do krajiny. (RSch)

Jan Slavík

Jan Slavík (1903-49) absolvoval v červnu 1930 speciální školu pro architekturu na pražské Uměleckoprůmyslové škole, a to u profesora Pavla Janáka, autora urbanistického řešení pražské osady Baba. Úkol navrhnout moderní vilovou čtvrť Janák zadával svým žákům už několik let před výstavbou této slavné pražské kolonie, jak se o tom lze přesvědčit nahlédnutím do revue Výtvarné snahy i do jiných odborných časopisů té doby. Dnes jeho práce nepatří k těm, které se často publikují. Jeho berounské realizace si však pro svůj průkopnický význam a kvalitu zaslouží pozornost. Pro Beroun navrhl ještě Žaloudkův rodinný dům v ulici Ve Vilách čp. 795 a tělocvičnu pro obchodní akademii, s plastickou výzdobou štítu od Zdeňka Dvořáka, pro Prahu-Uhříněves přístavbu domu pro továrníka Ilka, pro Prostějov továrnu Cikorka, pro Pelhřimov úpravu radnice. Poslední velkou Slavíkovou prací se stal projekt rekonstrukce Staroměstského náměstí v Praze, provedený ve spolupráci s Pavlem Janákem. V mladších letech se architekt věnoval i malbě a typografickým úpravám publikací Podbrdské kulturní pospolitosti: kvalitní Slavíkovy návrhy obálek sledovaly stylové proměny knižní grafiky dvacátých až čtyřicátých let.