Prošla revitalizací, v obci vyrostlo náměstí obklopené moderní zajímavou bytovou zástavbou a od ní se odvíjí i soubor nově zastavěných parcel s rodinnými vilkami v jednotícím stylu. Čím dále pokračuje cesta, dostáváme se tím více do původní vsi, které kdysi vévodil zámek s rozsáhlým hospodářským zázemím, terasovými zahradami, parkem a sady oddělenými vysokou kamennou zdí od ostatních domků.

ČTĚTE TAKÉ:

Klášterní zboží přešlo do světských rukou

Mapě obce dominuje dnes erb s černou býčí hlavou v bílém poli, nad níž se klene modrá vlna a výše ještě červený kříž. Bývalí majitelé těchto míst měli erby mnohem složitější, i když bychom mezi vlastníky panství stěží našli významné rody.

V polovině 13. století toto území patřilo klášteru svatého Jiří na Pražském hradě, posléze mělo další spolumajitele – část patřila stále svatojiřským jeptiškám, které musely druhý díl přenechat svatovítské kapitule a vyšehradským zástupcům obce Boží na zemi.

V roce 1466 se již mluví i o tvrzi ve Statenicích, kterou zapsal král Jiří z Poděbrad Volfgangu Stecherovi z Lauterbachu. Pak byla ves rozdělena mezi několik vlastníků a jejich majetkové nároky se staly poněkud nepřehlednými. Teprve v roce 1575 získali panství páni ze Sezimova Ústí, ti je však rychle prodali. Jak léta plynula, střídali se zde Služští z Chlumu, Boryňové ze Lhoty a páni z Talmberka a na Vlašimi. Ti ve Statenicích prožili i hrůzy třicetileté války a dočkali se požáru a zpustošení celé vsi i tvrze. Takže dědicové pana Fridricha z Talmberka začali tvrz přestavovat na zámek. Ještě nedostavěnou zámeckou budovu i se vším dalším inventářem zakoupilo v roce 1665 biskupství hradecké, to vše předalo do rukou opět svatojiřskému klášteru, a ten o Statenice pečoval až do svého zrušení v roce 1782, které dopadlo na řady klášterů a kostelů díky reformám Josefa II. Život zámku však neskončil. Ještě se zde objevili zámečtí páni Rudolf hrabě Špork, Barbora hraběnka Kuenburgová, Josef z Hochu či Bedřich Dlouhoveský z Dlouhé Vsi.

Zámecké bydlení

V padesátých letech 20. století zde už žádný příslušník modré krve nebydlel. Zámek připadl místnímu národnímu výboru a ten v jeho zdech vybudoval byty pro zaměstnance státního statku, jenž spravoval hospodářské budovy a okolní pozemky. Po sametové revoluci byl zámek s veškerým příslušenstvím vrácen v rámci restitucí dědicům posledních majitelů, ti si s ním však nevěděli rady, a proto ho prodali nejmenované italské firmě. Italové slíbili do rekonstrukce kdysi pyšného barokního zámku investovat. Avšak jako v jiných podobných případech, kterých jsou v naší republice spíše stovky než desítky, se celá léta nic neděje. Za vraty s nápisem Soukromý majetek se už zcela rozpadla hospodářská stavení. Hlavní zámecká budova má sice celou střechu, ale v rozbitých oknech se prohání vítr, některá jsou zazděná, stejně jako vchody, aby uchránila budovu před neoprávněným vniknutím. Z utržených okapů roste tráva, pod střechou je natažena síť zabraňující, aby na kolemjdoucí nepadaly zbytky zdiva. Je těžké si představit, že kdysi ve Statenicích stával jednopatrový zámek v podobě pravoúhlého obdélníku, složeného ze čtyř křídel postavených kolem dvora. V jednom z nich se skrývala i domácí kaple svaté Ludmily. Po dvou stranách se vypínal klenutý pilířový ochoz.

Dnes už tuto dispozici nenajdeme. Nejsmutnější pohled je na ohořelou střechu jednoho ze zbylých stavení, kde v loňském roce uhořel člověk. Trosky zámku se totiž staly obydlím bezdomovců, kteří díky manipulaci s otevřeným ohněm často přiloží se svým polínkem i poslední hřebík do rakve historického objektu.