Čím to je, že nádraží mají svůj nezaměnitelný genius loci? Kde se bere a jak je možné, že ho nevymažete ani radikální přestavbou? Podívejte se třeba na tuhle práci Zecc Architects ve spolupráci s ZW6 Interior. Historické nádraží v Santpoort-Noord dostalo nový život, nové křídlo, nové materiály. A přesto je to stále to krásné nádraží, které do dálky křičí, že tady se žilo, cestovalo.

Může ale za to asi i tato přestavba. Ta neudělala z nádraží žádnou moderní obludu, jak tomu mnohdy u rekonstrukcí bývá. Moderní část na první pohled brutálně protknula základ historického domu. Jenže tady se nevytváří ze starého hypermoderní. Prostě se tím vytvořilo nové křídlo, které je vklíněné do zahrady, do stromů a zeleně.

Vlastně jde o využití toho, co na železnici je základem – kontrast cihelného nádraží se surovým železem. Ocelí. Betonem. Tyto atributy k nádraží prostě patří a tady jsou využity, jen v jiných rovinách. Nová křídla krytá ocelovými plechy mají velké prosklení. Nechávají tak vyznívat přírodu i v interiéru. V těchto částech jsou společenské prostory. V kolmé části je to obývací část, v části podélné pak odpočinkový kout a jídelna. Kuchyně je instalovaná do historického objektu, který, ač nevypadá, je extrémně malý. Je tak malý, že po schodech do prvního patra se otevírá prostor jen pro jednu ložnici, a to ještě bez sociálního zázemí. Toaleta je jen v přízemí.

ČTĚTE TAKÉ O ARCHITEKTUŘE: