Majitelka domu se před lety rozhodla, že opustí svůj dům v Montrealu, protože třípatrová konstrukce už pro její věk nebyla vhodná. A tak chtěla něco nižšího. Chtěla bydlet při zemi. Proto oslovila Garyho Conratha, který navrhl už její předchozí dům, jestli by jí neudělal nějaký nový. Požadavek byl: „Zajistěte svobodu mým pokročilým létům“.

Architekt našel místo ve Verdunu, čtvrti Montrealu, která je velmi vhodná k požadavkům seniorů. Například je tu lepší hromadná doprava, která má zastávku autobusu hned naproti, a zastávka metra je jen kousek pěšky.

Štíhlá parcela na sobě samozřejmě nemohla snést nic rozložitého, takže dům je opět velmi úzký a vysoký. Přední okno přes celou fasádu kryje zajímavý přes sedm metrů dlouhý „závoj“ se skleněnými plastikami, které vzpomínají na místní fabriku Dominion Glass Co., která byla založena v roce 1905. Stejně tak může připomínat bývalé ledárny, které také byly v sousedství.

Přístup do domu není z čelní strany, ale z boční. Je to z důvodu většího soukromí a také lepší možnosti přístupu od auta na parkovací ploše, pokud by paní byla na vozíku. Ostatně architekt myslel na vozík celkem dost. Celá plocha nemá jediný práh a všude je vše připraveno na to, aby starší paní mohla na něm případně bydlet a jezdit po celém svém domě.

Tedy vlastně jen po spodní části. Dům je totiž dvoupatrový. Architekt v popisu svého díla zdůrazňuje, jak je dům vhodný pro bydlení starší osoby, ale výtah sem nedal. Jsou zde schody. Druhé patro totiž podle jeho popisu může sloužit k pronájmu (třeba hned u schodů jsou už i druhé dveře) nebo k bydlení ošetřovatelky. Ovšem trochu s tím nesouhlasí prosklená podlaha v prvním patře, která vzájemně propojuje obě patra, přivádí světlo ze střešního okna i dolů, ale bohužel jde trochu proti smyslu pronájmu.

Obě patra mohou sloužit spojeně (dnes je v prvním patře hudební salonek a odpočinková místnost s velkou knihovnou), nebo odděleně, kdy nahoře je samostatná koupelna.