Je český systém stavebního spoření výhodný i po změně zákona? Jak vypadá stavební spoření u našich nejbližších zahraničních sousedů? Kde dostávají klienti od státu nejvíce a kde je naopak stavební spoření nejpřísnější? Zneužívají české stavební spořitelny dlouhodobého charakteru spoření k bezdůvodnému zvyšování poplatků? Na začátku roku začal platit nový zákon o stavebním spoření. Státní podpora poklesla na 15 % z uspořené částky, a člověk tak může za rok dostat od státu nejvíce 3.000 Kč (více informací o novém zákoně najdete v článku Změny ve stavebním spoření potvrzeny!). Spořitelny tohoto momentu využily k dalšímu zdražování poplatků (viz článek Stavební spořitelny opět zdražují). Obě události často vyvolávají diskuse o tom, jestli je český systém stavebního spoření nastaven správně a jestli je dostatečně efektivní. Pojďme se proto podívat, jaké systémy stavebního spoření fungují v zahraničí. Stavební spoření se do České republiky dostalo po roce 1993 z německy mluvících zemí a bylo postaveno na velmi podobném modelu. V Německu mají stavební spořitelny již velmi dlouhou tradici a tato země bývá proto často považována za pravou kolébku stavebního spoření. Občas se však o toto prvenství přetahuje s Velkou Británií, kde už od roku 1775 začaly vznikat první „building societies“, někdy překládané jako stavební spořitelny, jindy jako hypoteční nebo stavební společnosti. Jednalo se o sdružení lidí, kteří si chtěli postavit vlastní domy a vzájemně si k tomu dopomáhali díky určitému systému družstevního financování. Dnes mají building societies ve Velké Británii 20% podíl na trhu úvěrů na bydlení a 18% podíl na trhu vkladů (klientům většinou umožňují zároveň zakládání běžných účtů). V Německu byla první stavební spořitelna založena v roce 1885, ovšem stavební spoření zaznamenávalo největší úspěchy zejména v obdobích po obou světových válkách, kdy bylo potřeba zrekonstruovat a mnohdy nově vystavět velké množství válkou zničených bytů a domů. Do třicátých let dvacátého století stavební spoření fungovalo na principu solidárního družstevního financování, přičemž peníze určené na stavby se přidělovaly na základě losování ze skupin spořitelů. Od třicátých let se od losování upouštělo a peníze byly přidělovány podle hodnotícího čísla, které záviselo na době spoření a objemu vložených peněz ze strany účastníka. Stavební spoření je v Německu velmi oblíbené i v dnešní době. Působí tu bezmála 30 stavebních spořitelen, které buď patří velkým bankám, nebo fungují jako samostatné finanční instituce. Podle údajů České asociace stavebních spořitelen byly např. v roce 2001 v Německu uzavřeny téměř 4 miliony nových smluv o stavebním spoření. V České republice to za stejnou dobu bylo „pouze“ 1,5 mil. nových smluv. Ovšem, když se u těchto údajů zohlední počet obyvatel obou států, zjistíme, že v roce 2001 si v ČR uzavřelo smlouvu o stavebním spoření 150 lidí z tisíce, zatímco v Německu to bylo pouze 50 lidí z tisíce. Dnes má v Německu smlouvu o stavebním spoření uzavřenou přibližně 30 % obyvatel, v České republice to je zhruba 60 % obyvatel. Německý systém státní podpory se od českého podstatně liší. To, jestli bude klientovi podpora vyplácena, totiž záleží na několika faktorech – za prvé na jeho věku (nárok na státní podporu mohou mít pouze lidé starší 16 let) a dále na jeho příjmu. Státní podpora je vyplácena pouze lidem s maximálním ročním daňovým základem do 25.600 euro v případě svobodných, resp. do 51.200 euro u manželských párů. Tuto podmínku prý splňuje přibližně 85 % klientů a měla by zabránit tomu, aby byla státní podpora vyplácena lidem s velmi vysokými příjmy, kteří ji nepotřebují. V letošním roce státní podpora v Německu činí 8,8 % z ročně uspořené částky a její maximální roční hranice je 45 eur (necelých 1.500 Kč) pro jednotlivce a 90 eur (necelé 3.000 Kč) pro manželské páry (v roce 2003 činila státní podpora 10 % z uspořené částky). Němcům se tedy v tomto ohledu nejvíce vyplatí spořit 512 eur (přibližně 16.900 Kč), resp. 1.024 eur (přibližně 33.800 Kč) ročně. Existuje zde ovšem ještě jedna forma státní podpory, která je vyplácena klientům, jimž zaměstnavatel vyplácí část mzdy ve formě příspěvku ke stavebnímu spoření. Pokud jejich daňový základ nepřekročí 17.900 euro (svobodní), resp. 35.800 euro (manželský pár), mají nárok na další příspěvek od státu ve výši 9 % (v roce 2003 10 %) z příspěvku zaměstnavatele (maximální hranice pro výpočet podpory je 480 eur). Aby klient získal nárok na maximální výši obou typů podpory, musí mu na účtu v daném roce přibýt součet obou maximálních částek pro výpočet podpory – tedy v případě svobodných: 512 eur + 480 eur, dohromady 992 eur (cca 32.700 Kč). Poté mu může být vyplacena maximální státní podpora 45 eur + 43 eur, celkem 88 eur (cca 2.900 Kč). Je tedy jasné, že systém stavebního spoření je v Německu méně štědrý než v České republice. Je to podpořeno také faktem, že vázací doba spoření je sedm let a úroky z úvěru není možné odečítat ze základu daně z příjmu. Na rozdíl od České republiky tu navíc úrokové výnosy z vkladů podléhají dani z příjmu. Poplatky za uzavírání smluv a vedení účtů se hodně liší v závislosti na spořitelně a na tarifu spoření. V zásadě jsou ale podobné jako v České republice – za uzavření smlouvy se platí minimálně 1 % cílové částky a za vedení účtu částka kolem 10 eur ročně (cca 330 Kč). Vyšší mohou být poplatky za zpracování úvěru, které mohou činit až 3 % poskytnuté částky. Vzhledem k počtu spořitelen však existují četné výjimky. Úroky z vkladů se pohybují mezi 2 % a 4 %, úroky z úvěrů pak mezi 4 % a 6 %. K velkým německým spořitelnám patří například Wüstenrot Bausparkasse, Bausparkasse Schwäbisch Hall, Allianz Dresdner Bauspar, Vereinsbank Victoria Bauspar, Quelle Bausparkasse, Deutsche Bank Bauspar, Debeka Bausparkasse nebo BHW Bausparkasse. V dalším díle miniseriálu o stavebním spoření v sousedních zemích se budeme věnovat situaci v Rakousku. -si-