Na jednotlivé kategorie vod se vztahuje odlišná legislativa, která určuje požadavky na její kvalitu. Dnes se zaměříme na tu, kterou používáme nejvíce – vodu kohoutkovou.

V České republice je pitná voda legislativně regulována zákonem o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb. v platném znění a jeho prováděcími vyhláškami. Limity a požadavky pro pitnou vodu stanoví vyhláška č. 252/2004 Sb. v platném znění a další vyhlášky, které stanoví požadavky např. na bazénovou vodu nebo na materiály pro styk s pitnou vodou. Naše legislativa pro tuto kategorii vody je samozřejmě plně harmonizována s EU.

Voda z vodovodu – pitná, nebo užitková?

Na každého z nás denně připadá přibližná průměrná spotřeba 100 litrů vody dodávané veřejnými vodovody. Ministerstvo zdravotnictví ČR stanovuje hygienické požadavky nejen na pitnou a teplou vodu, ale i frekvenci kontrol nad jejich kvalitou, které zajišťují správci a majitelé vodovodů. Tento orgán navíc zajišťuje monitoring zdrojů této vody a jejich hodnocení. Pitná voda je tak primárně určena jako užitková, pro přímé pití je vymezeno jen její 1 %, zhruba 1 litr. Z tohoto důvodu jsou pro ni limity škodlivých látek nastaveny méně přísně než pro vody určené ke konzumaci, tedy balené vody pramenité, minerální a kojenecké.

Výroba a distribuce pod kontrolou

Od roku 1994 je kvalita vody během celého roku sledována tzv. monitoringem pitné vody. Ten zaznamenává a hodnotí výsledky z několika set tisíc analýz, které provádí dodavatelé vody a namátkově i zdravotní ústavy.

Zdrojem kohoutkové vody jsou totiž především povrchové vodoteče, které se přirozeně vyskytují na zemském povrchu, tj. řeky a jezera. První nebezpečí znečištění pitné vody tak hrozí již u jejího zdroje, kde se mohou do vody dostat choroboplodné zárodky (např. bakterie, viry) a různé škodliviny, jako jsou průmyslové chemikálie, léčiva, hormony, detergenty atd. Současné způsoby čištění a úpravy pitné vody neumí některá tato znečištění odstranit, mnohé škodliviny proto ve vodovodní vodě zůstávají. Jedná se zejména o viry, chlorované složité organické látky, hormony, ale i o mnohé další. Pro mikrobiologické zabezpečení vody se většinou používá dezinfekce chlorem.

Pro volný chlor ve vodě přitom platí mezní hodnota 0,3 mg/l, a v případě jejího překročení tato voda přestává být pitnou, mění se výrazně její senzorické vlastnosti a je třeba kontaktovat vodárenskou společnost či přímo krajskou hygienickou stanici. Chlorové sloučeniny totiž mohou ve vyšší koncentraci reagovat se zbytky organického znečištění, vznikají tak složité organické komplexní látky, které jsou potenciálními karcinogeny.

V pitné vodě jsou pak dále sledovány hodnoty těžkých kovů, např. olova, které se může uvolňovat z vodovodního potrubí. Olovo má tendenci usazovat se v různých tkáních a měnit jejich funkce. Tento kov je tak nebezpečný především pro děti, jejichž nervový systém se teprve vyvíjí, a může tak způsobit poruchy učení a soustředění. Zákon proto stanovuje jeho limity na 0,01 mg/l. Do vody se však mohou uvolnit i další nežádoucí těžké kovy a látky, třeba kadmium, rtuť, arsen, hliník, měď, mangan a chrom. Jejich limity stanoví výše uvedená vyhláška.

-Připraveno ve spolupráci s ing. Janou Ježkovou a MUDr. Janou Foltinovou-