Kolektory nejsou hadice, černý barel či jiné tomuto podobné věci, to jsou jen improvizace, které mají jen malou účinnost a fungují pouze za teplého, slunného letního počasí. Nefalšovaný kolektor vypadá jinak. Jeho základ tvoří absorbér, tedy těleso s ohřívanou vodou, který má obvykle podobu trubky z kovu nebo plastu s černým povrchem, někdy ještě zvětšeným o žebra nebo jiné absorbční plochy. Materiál na něj použitý nesmí být korodující, protože v případě solárního kolektoru jde o dlouhodobou záležitost s pomalou návratností. Jeho povrch je pak černý a matný. Dále musí být absorbér uspořádán buď na tenké mezery mezi dvěma deskami (přední musí být matně černá), jíž proudí ohřívané médium. Nebo pak může mít složitější profil, který je opět tvořen na základě mezery mezi různě tvarovanými deskami. Při samotné konstrukci absorbéru se setkáme s protichůdnými požadavky, a to že v kolektoru by mělo být co nejvíce ohřívaného média, ale současně má proudit v co nejmenším profilu, aby se ohříval rychle a účinně. Z takových důvodů je složité najít skutečně vyhovující uspořádání a rozměry kolektoru, dochází se k tomu za pomoci složitých výpočtů, ale amatér může spoléhat pouze na svou intuici, popřípadě ověřenou měřením. Ohřát vodu v trubkách však nestačí. Proto je třeba i zabránit mino jiné tomu, aby se ve slunečném, ale přesto chladném nebo větrném dni ohřáté médium ihned neochladilo. Z toho důvodu je nad absorbérem vzduchová vrstva překrytá tabulí skla nebo průhledného plastu.důležité je, aby takový materiál byl jednak odolný, ale i takový, který nestárne a vydrží případné krupobití. Z boků a hlavně na zadní stěně musí být kolektor chráněn důkladnou tepelnou izolací (nejpoužívanější je polystyrénová). Celek je pak důkladně uzavřen. U některých průmyslově vyráběných solárních kolektorů se můžeme setkat s tím, že pod průhledným krytem je vyčerpán vzduch, což představuje nejlepší tepelnou izolaci. Tyto vakuové kolektory patří samozřejmě mezi nejlepší, ale také mezi nejdražší. Proto se nejlépe uplatní u celoročně obývaných budov, neboť v období letních měsíců se význam tepelné izolace kolektoru neprojevuje tolik jako v období blížící se zimy. Profesionálně vyrobené kolektory tohoto typu mají účinnost okolo 70 %. U konstrukčně jednodušších kolektorů nedosahuje médium příliš vysoké teploty. Proto pro toho, kdo požaduje vysoké teploty jsou tu zařízení s optickým soustřeďováním světla. Jejich principem je trubka s médiem, na kterou se soustřeďuje záření pomocí parabolické zrcadlově lesklé plochy nebo pomocí průhledných krytů lomících světlo. I zde jde o konstrukčně náročnější a dražší zařízení. Mezi výhody takových zařízení patří dosahování vyšších teplot pracovního média, rovněž mívají i vyšší účinnost, která se pohybuje v hodnotě 90%. Solární kolektory těchto typů lze díky vysokým teplotám pracovního média bez dalších úprav napojit na stávající klasické topné systémy, které s takovými teplotami pracují. Pokud však budeme chtít připojit k topnému systému běžný solární kolektor, pak musíme počítat s kompletním předěláním, anebo sáhnout po takovém topném systému, který účinně pracuje i při nízkých teplotách média. Mezi něž patří především podlahové vytápění.