Právní proces koupě nemovitosti je v základních věcech ve většině zemích podobný. Ne vždy se ovšem cizinci těší stejným vstupním podmínkám koupě jako vlastní obyvatelé dané země. Může tedy cizinec nakupovat nemovitosti kdekoliv? Jaká jsou jeho omezení? V předchozím dílu našeho seriálu Kupujeme nemovitost v zahraničí jsme mluvili o prvních krocích, které bychom měli při rozhodování o koupi nemovitosti v zahraničí udělat. Výběr lokality a zvážení našich finančních možností však ani zdaleka není všechno, co je nutné v první, stále ještě nezávazné a velmi obecné fázi podniknout. Jakmile se rozhodnete pro určitou zemi a zjistíte, že ceny nemovitostí tu jsou pro vás relativně přijatelné, bude nesmírně důležité zjistit základní právní podmínky získání nemovitosti, které v této zemi budete muset jako cizinec splňovat. Je to krok nesmírně důležitý a měl by se udělat co nejdříve. Tím nejméně příjemným překvapením by totiž bylo, kdybyste si např. na internetu nebo v některém realitním časopise konečně vyhlédli domeček svých snů a nakonec zjistili, že na tuto nemovitost jako cizinec nemáte nárok, nebo že proces jejího získání pro vás bude příliš komplikovaný nebo nákladný. Ne všechny státy totiž mají pro cizince stejné nákupní podmínky jako pro domácí obyvatele. Chrání tak své „rodinné stříbro“ a zabraňují rozprodání své půdy nebo např. nemovitostí v atraktivních lokalitách zahraničnímu kapitálu. Ostatně opatření tohoto typu má v současné době i Česká republika: zahraniční zájemci tu mohou koupit nemovitost buď prostřednictvím českého občana, který celou transakci zaštítí svou totožností, nebo jako právnické osoby se sídlem v České republice (existují samozřejmě přesně vymezené výjimky). Pokud jde o financování tohoto způsobu, od října mají možnost využít speciální nabídky České spořitelny, která pro cizince připravila zvláštní hypotéku Global speciálně uzpůsobenou právě pro pořízení nemovitosti pomocí „české“ firmy založené zahraničními občany pro tento účel. V takřka totožné situaci se jako zahraniční zájemce o nemovitost ocitnete na Slovensku. Pokud byste chtěli jako fyzická osoba zakoupit pěknou chatu někde pod Tatrami nebo třeba byt v centru Bratislavy, nepochodíte. Nemovitosti tu totiž mohou nakupovat pouze „tuzemci“, tedy buď fyzické osoby s trvalým pobytem na Slovensku nebo právnické osoby se sídlem na Slovensku. Ostatní, tedy zahraniční fyzické i právnické osoby, mohou (podobně jako v ČR) nemovitost získat pouze v několika případech: 1. jde-li o dědictví, 2. nabudou-li nemovitost v rámci společného jmění manželů nebo v příbuzenské linii od manžela, sourozenců, rodičů či prarodičů, 3. výměnou za jinou nemovitost na Slovensku, 4. díky předkupnímu právu z titulu podílového spoluvlastnictví nemovitosti, 5. výstavbou na vlastním pozemku, 6. má-li být nemovitost sídlem diplomatického zastoupení, 7. bude-li nemovitost sloužit pro nezbytný provoz organizační složky cizí právnické osoby, 8. v ostatních zvláštních případech (např. odškodnění). Jestliže nevyhovujete ani jednomu z předchozích případů, máte buď šanci přesvědčit některého obětavého slovenského přítele, aby nemovitost koupil na své jméno a nebo se můžete pustit do poněkud složitějšího, nákladnějšího, ale ne nemožného procesu – můžete si na Slovensku založit právnickou osobu (firmu) a jejím prostřednictvím nemovitost koupit. Vlastníkem pak ovšem nejste vy, ale daná společnost, kterou vlastníte. Na podobné komplikace můžete dále narazit např. v Chorvatsku nebo ve Slovinsku. Budete-li chtít koupit nemovitost v Bulharsku, bude celá záležitost ještě o něco složitější. Cizinci totiž v Bulharsku sice smí kupovat byty a domy, ale pouze na základě zvláštního povolení a s jistými omezeními ve vlastnických právech, přičemž se nikdy nesmí stát vlastníky půdy. Pokud tedy chcete získat nemovitost v Bulharsku, bude zřejmě nejjistější svěřit se do péče kvalitního místního právníka. V rámci Evropské unie by mělo být vše jednodušší. Většina států, jako např. Španělsko, Portugalsko, Itálie, Německo, Francie či Velká Británie, neklade cizincům při koupi nemovitosti větší překážky. Budete pouze muset získat některou obdobu tzv. finančního identifikačního čísla (něco jako české DIČ; zařídí vám ho notář či právník, příp. realitní kancelář, zkrátka ten, kdo bude celou transakci ošetřovat), pod kterým budete vystupovat na úřadech, v bankách, v katastru nemovitostí a v oficiálních dokumentech a na jehož základě také budete platit daně. Po jeho získání by vám už v koupi nemovitosti nemělo po právní stránce nic zásadního bránit. Ne všechny státy západní Evropy jsou však takto vstřícné. Problémy budete mít pravděpodobně v Rakousku, kde budete pro koupi nemovitosti potřebovat zvláštní povolení dané spolkové země. Ještě hůře se pak nemovitost kupuje ve Švýcarsku, které se k rozprodávání nemovitostí cizincům staví poměrně negativně. Pokud jste se rozhodli pro koupi nemovitosti ve Spojených státech amerických, můžete se setkat s problémy jiného typu. Jako cizinci byste sice s koupí nemovitosti neměli mít větší potíže, nebylo by ovšem dobré zapomenout na to, že jako občané České republiky jste vůči Americe stále podřízeni vízové povinnosti. A samozřejmě, koupě nemovitosti v USA není automatickým důvodem pro to, aby vám bylo vízum vždy poskytnuto. Při neuváženém kroku by se tak nakonec mohlo stát, že sice budete vlastnit luxusní vilu na Floridě, ale kvůli neposkytnutí víza si ji vůbec neužijete. -si-