Při svém zaměstnání projektanta - vodohospodáře přicházím do kontaktu s někdy dosti zkreslenými představami laiků o povodních. Proto se pokusím některé věci osvětlit způsobem, který jak doufám, bude pro laickou veřejnost srozumitelný. Účelem tohoto článku samozřejmě není čtenáře vyděsit, ale upozornit ho na reálnost a velikost povodňových rizik. MÝTUS č.1 – už půl dne prší, to zas bude na Moravě (anebo na Labi) Obecně platí, že čím menší vodní tok, tím kratší dobu trvání, ale za to o to větší intenzitu, mají tzv. „příčinné srážky“, tj. srážky, způsobující povodně. Charakter příčinné srážky je silně závislý na velikosti povodí daného profilu vodního toku. Povodím určitého říčního (nebo potočního) profilu se rozumí celá oblast, z níž veškerá povrchově odtékající voda odtéká právě tímto profilem. Potoky a potůčky Na potocích, tj. vodních tocích s poměrně malým povodím (v řadě případů jen několik kilometrů čtverečních), způsobují velké povodně tzv. lokální přívalové srážky, mající charakter bouřky. Prší při nich krátce, obvykle jen několik desítek minut, ale zato velmi intenzivně (lidově řečeno hustě). Protože je déšť velmi intenzivní, stéká po svazích do údolí poměrně velké množství vody. A protože se jedná o malý potok s malým povodím, tak je vzdálenost i toho nejvzdálenějšího místa povodí natolik malá, že daným profilem vodního toku v určitém okamžiku protékají vody přiteklé z celého povodí. Proto jsou povodně u drobných potoků relativně, tj. ve srovnání s dlouhodobým průměrným průtokem, mnohonásobně větší nežli u velkých řek. Typickým příkladem takovéto přívalové srážky z poslední doby je srážka, která postihla v červenci 2002 Olešnici na Moravě a její nejbližší okolí, kdy vlastní srážka netrvala ani celé tři hodiny. Proto ti, kteří žijí u malého potoka mají oprávněný důvod k obavám, i když hustě prší zatím jen několik desítek minut. Velmi zákeřná situace u malých potoků může proto nastat tehdy, začne-li přívalový déšť např. ve dvě hodiny po půlnoci, kdy např. prakticky všichni obyvatelé v menší obci spí. Když se pak za několik desítek minut rozlitá voda dostane až do domů, může zaskočit spící obyvatele nepřipravené. Situaci dále zhoršuje stav, kdy jsou pole na svazích zorána nebo (což je ještě horší) porostlá kukuřicí. Za takovýchto podmínek je množství dešťové vody, která se vsákne do půdy, ještě menší nežli např. na poli porostlém obilím a proto ještě více vody odtéká potokem. Kromě toho na svazích zoraných nebo porostlých kukuřicí dochází za přívalových dešťů k obrovské erozi půdy. Tato půda pak jako bahno dále komplikuje beztak složitou situaci - snižuje např. kapacitu koryt vodních toků a tím zhoršuje rozlivy do zástavby. Abych však čtenáře jen neděsil, musím uvést, že z hlediska přívalových dešťů je nebezpečné pouze teplé období roku, poněvadž v chladnější části roku se přívalové srážky nevytvářejí. Při přívalových srážkách ale prší na poměrně malém území a o pár kilometrů dál třeba ani nekápne. Jelikož velké řeky mají povodí o rozloze tisíců čtverečních kilometrů, tak se na nich takovéto jednotlivé přívalové srážky, zasahující pouze malou část jejich povodí, výrazněji neprojevují. Řeky Naproti tomu na velké řece způsobují povodně tzv. regionální deště, které zasahují většinu jejího povodí, to znamená obvykle několik krajů. Tyto deště nemají tak velkou intenzitu jako přívalové deště na malých tocích, ale zato trvají podstatně déle - několik dní, takže mají vyšší srážkový úhrn, tj. výšku sloupce spadlé vody. Lidé, žijící u velké řeky se tedy nemusejí znepokojovat, ani když už prší půl dne. Naproti tomu u velkých řek hrozí velké povodně na rozdíl od potoků prakticky celoročně. V zimním a časně jarním období na nich totiž hrozí velké povodně z tání sněhu, což je příčina, která u malých toků způsobuje pouze relativně malé a proto téměř neškodné povodně. MÝTUS č.2 – takový malý potůček se snad ani nemůže rozvodnit Čím menší má vodní tok povodí, tj. plochu, z níž do něj přitéká voda, tím v něm teče méně vody, ale zároveň tím větší má tzv. „maximální specifický odtok“, tj. povodňový odtok přepočtený na jednotku plochy (obvykle kilometr čtvereční). Například povodeň v srpnu 2002 kulminovala na Vltavě v Praze při specifickém odtoku cca 0,2 m3s-1 ze čtverečního kilometru povodí. Ovšem z menších vodních toků (potoků) vznikají velké povodně v důsledku prudkých, tzv. přívalových srážek, obvykle bouřkového charakteru. Maximální specifický odtok při nich dosahuje u malých potoků běžně několik metrů krychlových vody za sekundu z jediného (!!!) čtverečního kilometru, což je pro představu obdobné množství, které za průměrného stavu teče řekou Úpou v Poříčí, Metují v Hronově, Svitavou v Blansku, Úslavou v Plzni, Dřevnicí ve Zlíně nebo Ploučnicí v České Lípě. Namísto malého potůčku, který se dá překročit a vody je v něm sotva po kotníky, tak může údolím po pouhých několika desítkách minut přívalového deště téci menší řeka. To by měl mít na paměti ten, kdo chce u takového potůčku žít a vyhnout se zbytečným zklamáním. Poměrně velké množství vody, často i několik metrů krychlových za sekundu, může protékat dokonce i údolím, ve kterém za normálních okolností neteče vůbec žádná voda - ani ten malý potůček. Pokud má navíc takovéto údolí větší sklon, což bývá běžné, voda získá velkou rychlost a tím i velkou energii. Pak bere ploty, odnáší automobily, vylamuje vrata apod. MÝTUS č.3 – stát nás před povodněmi zcela spolehlivě ochrání, stačí jen dostatečně halasně žádat o dotace Na stoprocentně spolehlivou ochranu staveb před libovolně velkou povodní nemá žádný stát na světě dostatek prostředků. Ochrana proti povodním se měří tzv. stupněm povodňové ochrany, tj. vyjádřením, na jak velkou povodeň je to či ono území chráněno. Pro ilustraci je třeba uvést, že 60 obětí povodní z července 1997 žilo vesměs na území chráněném před povodněmi - ovšem velikost červencové povodně byla prostě vyšší nežli stupeň ochrany a navíc místy došlo k posunům koryt. To samé konstatování platí i o obětech povodní ze srpna 2002. Kromě toho, i tam, kde povodeň je menší než stupeň protipovodňové ochrany a tudíž by teoreticky nemělo dojít k žádným škodám, může selhat technika nebo lidský faktor. Může dojít k zatopení území z důvodu protržení hráze, netěsnosti uzávěrů apod. Příklady takovéhoto selhání lze nalézt u každé větší povodně. Typickou ukázkou takovéhoto selhání ze srpna 2002 je případ pražského metra. Příchod povodně přesahující stupeň povodňové ochrany území, s následným zatopením zástavby a třeba i s přeložením koryta přímo do zahrad nebo dokonce i stržením domu je rizikem, kterému jsou ve větší či menší míře vystaveni všichni, kteří v území chráněném před povodněmi žijí, pracují, podnikají nebo se do něj hodlají přestěhovat. To je prostě riziko, které s sebou život v říční nivě nese. Úpravy čili regulace toků ani vodní nádrže totiž nejsou a ani nemohou být navrhovány tak, aby za mimořádně velkých povodní zcela zabránily obětem na životech a jevům jako zatápění zástavby, destrukci domů vlivem působení proudící vody apod. Přitom osoby, ži