Následující text vysvětluje moderní koncepci vodního hospodářství krajiny, jejíž cíle lze stručně shrnout do hesla: „Ryby v potocích a řekách, domy v suchu a půda na polích“. Ačkoliv jde pro někoho o věci samozřejmé, ve skutečnosti až příliš často odtéká z polí úrodná půda a objevuje se v silně zanesených potocích anebo v horším případě přímo v domech, příliš často jsou rovněž potoky i některé říčky bez ryb nebo jen s velmi chudou rybí obsádkou. Základní cíle lze poněkud podrobněji rozvést do následujících bodů: 1. Udržení povodňových škod v přijatelném, pokud možno co nejnižším rozsahu. 2. Zajištění trvale vyhovujících životních podmínek ve vodních tocích nejen pro ryby, ale i pro další vodní organismy. 3. Udržení přijatelné míry eroze a úrodnosti zemědělské půdy. Základní body koncepce Z výše uvedených cílů vyplývají i základní body této koncepce. Jsou jimi: 1. Vymezování rozvojových ploch s ohledem na rozsah záplavového území. 2. Obnova inundace v útlumových plochách. 3. Revitalizace údolních niv a vodních toků 4. Omezení eroze na zemědělsky obdělávaných pozemcích. 5. Řešení odvodnění dopravní sítě Vymezování rozvojových ploch Při vymezování ploch pro novou výstavbu by nová zástavba měla být situována až v určité vzdálenosti od toku, optimálně pak mimo údolní nivu na říční terase nebo v údolním svahu. Údolní nivy, tj. plochá území podél vodních toků, jsou totiž vlastně záplavovými územími. Tento fakt lépe vystihuje anglický výraz pro údolní nivu - floodplain, neboli povodňová pláň. Uvnitř intravilánu lze za optimální považovat využití údolních niv s vodními toky jako říční koridory, označované někdy populárněji jako „zelené osy“ obcí. Takovýto přístup byl v minulosti na území dnešní ČR běžně uplatňován jednoduše proto, že obyvatelé sami neměli dostatek prostředků na to, aby dokázali pozemky v údolní nivě ochránit před povodněmi. Pozemky v nivě proto raději využívali jako trvalé travní porosty, často kombinované s malými skupinami dřevin nebo lesíky. Takovéto využití území má i z dnešního pohledu řadu výhod: a) Zástavba není ohrožována povodněmi, a to ani v důsledku selhání techniky nebo lidského faktoru nebo z důvodu překročení návrhových parametrů prvků protipovodňové ochrany. Tuto výhodu lze považovat za dosti významnou. Jak ukazuje příklad Prahy ze srpna 2002, ani provedená protipovodňová opatření nemusejí vždy zcela spolehlivě zabránit poměrně velkým škodám. b) Nedochází ke zhoršování povodňové situace v níže položených obcích. Při nové výstavbě v údolní nivě, tj. na území přirozeně zaplavovaném povodněmi, totiž dochází dříve či později k realizaci opatření protipovodňové ochrany, jejímž cílem je zamezit přirozenému rozlivu vody do nově zastavěné plochy. V důsledku toho ovšem dochází ke zmenšování objemu tzv. inundačního prostoru, tj. objemu vody v rozlivech. Rozlivy přirozeně působí na zmenšování velikosti povodní obdobně, jako je tomu u „umělých rozlivů“ v retenčních prostorech vodních nádrží. Jestliže se tedy na nějakém území rozlivy v rámci protipovodňové ochrany zástavby vyloučí, vede to v níže položených úsecích toku ke zkrácení doby koncentrace povodní a zvýšení jejich kulminačních průtoků. c) Pozemky podél vodních toků mohou být dobře využity pro rekreaci občanů, pro trasy pěších a cyklistických stezek apod. Kombinace travnatých (lučních) ploch se skupinami dřevin, popř. lesíky a v případě větší šířky koridoru třeba i s vodními plochami vytváří z takovéhoto říčního koridoru rekreačně atraktivní místo. Jak vysoká může být rekreační hodnota takovýchto poříčních pozemků ukazuje příklad Curychu, kde byla z důvodu zvýšení rekreační a ekologické hodnoty území odkryta již celá čtvrtina z celkové délky dříve zakrytých potoků a tento trend má dále pokračovat. d) „Zelená osa“ obcí má přirozeně i význam ekologický. Funguje jako biokoridor, tj. prostor, jímž mohou migrovat živočichové a při větší šířce může být pro řadu druhů rostlin i živočichů místem jejich trvalého výskytu. Při větší šířce mohou být její součástí i různé plochy stojaté vody, ať už jako tůně zcela oddělené od vodního toku, nebo jako slepá ramena, která bývají dolním koncem na tok přímo napojena. Tyto vodní plochy pochopitelně zvyšují i rekreační potenciál území. e) V silněji urbanizovaných územích (větších městech) mají říční koridory příznivý vliv na mikroklima. Nejenže zeleň zachycuje částice prachu, ale především spolu s vodními plochami zvyšuje výpar, což v okolí těchto koridorů omezuje klimatické výkyvy. 2. Obnova inundace v útlumových plochách V zastavěném území mnoha obcí se dnes nacházejí podél vodních toků různé plochy, jejichž dosavadní využívání se dostalo do útlumu nebo zcela zaniklo. Typickým příkladem takovýchto ploch bývají různé opuštěné tovární a skladové areály, bývalé technologické nádrže apod. Tam, kde je to možné a logické, by se jako jedna z možností nového využití těchto ploch mělo uvažovat i o obnovení inundace čili záplavového území. Tuto obnovu lze často výhodně spojit i s rekreačním využitím území, jak již bylo nastíněno v předchozím bodě. Svůj smysl má i kombinace různých nových způsobů využití území, kde by obnova inundace, přírodních prvků území a jeho rekreačního potenciálu byla realizována jen na části plochy. Je zřejmé, že zejména ve větších městech může existence rekreačního zázemí na části řešeného území podstatně zvýšit např. tržní hodnotu bytů, realizovaných na sousední části řešeného území, na níž zůstává zachována stávající protipovodňová ochrana. 3. Revitalizace údolních niv a vodních toků Revitalizace niv Jak již bylo uvedeno v předchozím bodě, projevuje se velikost rozlivů povodní na velikost kulminačních průtoků níže na toku. Z tohoto hlediska je proto výhodné tam, kde byly v minulosti v údolních nivách louky přeměněny na pole a v souvislosti s tím došlo ke zmenšení rozlivů, usilovat o návrat k předchozímu stavu. Tento návrat spočívá ve zpětném snížení kapacity koryta na víceméně přirozenou, poměrně nízkou úroveň, a z toho plynoucímu zvětšení objemu vody v povodňových rozlivech (v tzv. inundaci). V souvislosti s tím ovšem musí dojít rovněž ke změně ve využívání pozemků, neboť vzhledem ke změně vodního režimu by již nebylo ekonomicky únosné obhospodařovat pozemky v údolní nivě nadále jako pole. Mohou být přeměněny zpět na trvalé travní porosty (louky, pastviny) nebo na lužní lesy. Trvalým travním porostům ani lužním lesům totiž nevadí ani poměrně vysoká hladina podzemní vody, ani každoroční zatopení. Další výhodou trvalých travních porostů i lesů je to, že z podzemní vody, přitékající z údolních svahů do vodního toku, odebírají trvale dosti velké množství živin, čímž přispívají k tomu, že voda ve vodním toku má vyšší jakost (lidově řečeno je čistší). Proto bývají v zahraničí takovéto „nárazníkové“ zóny z trvalé vegetace zřizovány i tam, kde není zasahováno do kapacity koryt. Revitalizace vodních toků Revitalizace niv je ovšem pouze jednou částí řešení. Druhá část spočívá v revitalizaci samotných vodních toků. Dřívější úpravy toků totiž nejen ovlivnily průběh povodní, ale zároveň ve většině případů ochudily nabídku stanoviš