Renesanční dům postavený v 16. století se nachází v půvabném italském městečku na vrcholu kopce u jaderského pobřeží. Samotné město pochází ještě z dob Římské říše, původní název městečka „Nobil Aria“ vychvaloval zdravé, příjemné ovzduší místa na pahorku ovívaném i v horkém létě osvěžujícím vánkem, na rozdíl od nezdravého, vlhkého a dusného klimatu v tehdy bažinaté nížině mořského pobřeží. Na kopci si jeden ze zajímavých domů pro vlastní bydlení rekonstruoval japonský architekt trvale působící mezi Itálií a Japonskem. Architekt – světoběžník Yasuo Watanabe je hlavní postavou významného italsko-japonského ateliéru Interstudio. Tento ateliér o několika desítkách zaměstnanců se zabývá především velkými veřejnými zakázkami v Itálii a Japonsku, a další dvě pobočky má v Tokiu a Ósace. S určitou nadsázkou se dá říci, že sám Watanabe črtá své architektonické nápady na ubrousky při mezikontinentálních letech mezi Japonskem a Itálií. Ty pak dále rozpracovávají týmy v jeho ateliérech. Yasuo Watanabe má ještě další rodinný dům v Tokiu, kde má vlastní ateliér. Tento dům stavěl téměř současně s domem v Novilaře. Když byla řeč o světoběžníkovi, Watanabe v Itálii předtím bydlel v řadě měst: v Římě, Milánu, Urbinu. V Pesaru pak dlouhá léta žil v samotném centru, ve velkém moderním bytě ve čtvrtém patře nájemního domu. A samozřejmě s velkolepým výhledem na město a okolní pahorkatou krajinu a moře. Rekonstrukce & renesance Když architekt Watanabe uvažoval o pořízení vlastního, „definitivního“ bydlení v Itálii, naskýtala se mu řada alternativ – buď koupit (popřípadě navrhnout a postavit) nový či rekonstruovaný byt nebo rodinný dům přímo v Pesaru nebo venkovský dům se zahradou za městem. Jeho konečná volba byla dost překvapivá, protože v sobě zdánlivě spojovala nevýhody městského i venkovského bydlení – zchátralý, starobylý dům byl sice malebný a z okna v prvním patře byl úchvatný výhled na moře a okolní krajinu, ale ostatní prostory domu byly relativně malé a špatně prosvětlené, pozemek úzký a stísněný, s malinkou zahradou. Navíc pro celý zbytek rodiny tato volba znamenala každodenní dojíždění do několik kilometrů vzdáleného města. Nakonec ale kouzlo renesančního domu zvítězilo a zmiňované nevýhody domu se staly architektonickou výzvou. Výsledek spojení japonské mentality a italského domu přinesl velmi osobité architektonické řešení. Téměř vše se změnilo Rekonstrukce renesančního domu probíhala v devadesátých letech a prováděla ji místní malá, ale osvědčená stavební firma. Je nasnadě, že autorem návrhu je sám architekt Watanabe. Jeho nové řešení zachovalo původní vzhled patrového domu se sedlovou střechou a jeho objem směrem do ulic. Zachováno zůstalo i vnější obvodové zdivo a rozmístění oken a dveří dvou uličních fasád. Jinak se ale změnilo téměř vše tak, aby dům vyhovoval současným požadavkům na moderní bydlení. Do zahrady dům „vyrostl“ směrem dolů o celé jedno patro: malá zahrada byla totiž stupňovitě vyhloubena až do výšky podlahy původního suterénu. Vznikl tak příjemný dvorek, který umožnil umístění kuchyně a jídelny s přímým osvětlením do původně podzemního podlaží. Yasuo Watanabe vymyslel nový koncept prosvětlení celého domu a otevřel celou dispozici domu. Horní světlo pak vstupuje do domu rozlehlým střešním oknem a prochází volným vertikálním prostorem vedle schodiště až do nejnižšího podlaží. Toto řešení přineslo, kromě prosvětlení celého domu, i řadu překvapivých a nevšedních vnitřních průhledů do interiéru, ale samozřejmě si vyžádalo radikální zásahy do konstrukce domu, který se nacházel ve velmi špatném technickém stavu. Všechny staré dřevěné stropní konstrukce (vesměs v havarijním stavu) byly vybourány a nahrazeny novými. Italové běžně přijímají výměnu zchátralých starých stavebních částí za nové, ponechávají více prostoru pro nové přístupy k památkám a respektují přínos dnešní doby. Tradice versus moderna A jak se specifické japonské vnímání architektury promítlo do rekonstrukce tohoto domu? Z moderní japonské mentality je jasně patrná úcta k tradičním hodnotám, ale současně jsou si Japonci také vědomi vlastních kvalit a mají snahu přidat k odkazu minulosti svůj vlastní pohled. Z tradičních japonských hodnot pak Watanabe v projektu uplatnil smysl pro materiál a jeho vlastnosti, cit pro detaily a schopnost plnohodnotně využít i stísněné prostory. Dům, který Watanabe navrhl pro sebe, svoji manželku Mitsuo a syny Koji a Takeo, je rozčleněn horizontálně na dvě hlavní podlaží. Dole se nachází dvorek s kotelnou a pomocnými technickými prostorami zahloubenými pod úroveň zahrady. V samotném domě je pak kuchyně s jídelnou a architektova pracovna, v patře se nachází obývací místnost a ložnicová část. Některé místnosti v patře jsou řešeny jako mezonetové. Vertikálně dům dělí střední schodiště - na východní straně, která je koncipována jako soukromá, jsou okna do ulice a do krajiny. Hlavní vstup do domu je z postranní uličky, jde se přes zahradu v západní části pozemku, a protože je zahrada zahloubená, do obytné části se vstupuje po úzké lávce. Design po japonsku Zařízení obývacího pokoje, jak je patrné i z fotografií, je setkáním tradičních italských technologií a moderního designu. Efektní podlahy jsou nově vyskládány do ornamentů ze starých italských typických půdovek, přebroušeny, vyleštěny a naimpregnovány. Na stěnách je marmorino, tradiční mnohovrstvý lesklý benátský štuk. Nábytek, kterým architekt zařídil svůj dům, je rafinovanou směsí evropského funkcionalismu (Le Corbusiuer, Marcel Breuer), japonsko-italského avantgardního designu sedmdesátých let (například pohovka Watanabeho přítele, designéra Takahamy pro proslulou firmu Simon – Gavina) a ratanového nábytku. Po lehkém mlynářském schodišti lze vystoupit do knihovny na galerii, po hlavním schodišti se zajímavými průhledy se pak vchází dolů do jídelny, kde se odehrává většina častých a početných návštěv. Je zde také pec na domácí pizzu a na jídelnu volně navazuje velká a bohatě vybavená kuchyně. V létě se stoluje na dvorku, který vznikl prohloubením původní úrovně zahrady. Ve stejném podlaží je umístěn i Watanabeho ateliér, osvětlený shora. Z něj lze vyjít přímo na okružní ulici okolo hradeb. Nad ateliérem je situována ložnice rodičů s krásným výhledem, ložnice obou dnes již dospělých synů, studentů žijících mimo dům, pokoj pro hosty a koupelna. Dů