Malé nahlédnutí do kuchařky českého architekta aneb Jak se navrhuje dům

Malé nahlédnutí do kuchařky českého architekta aneb Jak se navrhuje dům

Nejprve musí být dům "postaven" na papíře a pak může stavba začít. Pojďme tedy nahlédnout do kuchyně architekta, jak se navrhuje.

    <p>Velkou většinu rodinných domků, které se u nás stavějí, žádný architekt nenavrhuje. Jejich původ dlužno hledat buď v nějakém katalogu, odkud vám zašlou projekt za třicet tisíc korun, jenž může být stejně tak slušný jako úplně idiotský, nebo v produkci Pepy Řízka, stavitele ze sousedství, autorizovaného technika a báječného univerzálního dovedy. Třetí možnost, totiž projekt od stavebního inženýra, vás, je-li dost pečlivý a důkladný, jistotně zbaví obav, že by dům mohl spadnout, že je předražený či že se stane pozoruhodnou biologickou nikou pro všemožné plísně, houby či lišejníky. Co však <img style="WIDTH: 200px; HEIGHT: 136px" alt="" hspace="10" src="/userdata/images/16990projekt1.jpg" align="right" vspace="5" />z tohoto pramene většinou nenačerpáte, je pocit, že dům, který postavíte, bude opravdu dokonale "váš", vytvořený s výtvarným citem právě pro potřeby vaše a vašich nejbližších. Pocit, že lepší obydlí nemůže pro vás existovat, neboť jste s architektem v četných pokusech, často zbloudilých a matoucích, hledali výsledný tvar a podobu měrou opravdu vyčerpávající, než jste došli ke konečnému výsledku. Architekt tu přitom nesloužil jako kreslič vašich představ, nýbrž jako laskavý sice, avšak nemilosrdný ničitel vašich soukromých i rodinných mýtů o bydlení, jako usilovný předkladatel nových možností a zhusta i jako arbitr rozdílných názorů vašich a vaší manželky. Z čeho se ale taková architektova práce na rodinném domě opravdu skládá? </p>

Nejdříve většinou zazvoní telefon. "Slovutný pane architekte, chceme stavět rodinnou vilu a vybrali jsme si vás..." Ozve se do telefonu a vše může začít...

Plánek? Nikoli, výlet do terénu
Prvně je nutné dohodnout schůzku na místě budoucí stavby. Občas se sice potkávám s názorem, že by podrobná katastrální mapa s fotografiemi měla stačit, mně ale stačit nemůže ani v souvislostech zdánlivě banálních a přehledných. Teprve když stojím na pozemku, začne mi hlava pracovat, oči vidět, uši slyšet a nos cítit. Ze všech těchto ataků pak může vzniknout pocit toho nepřenosného, opravdu "svojského" ducha místa, který je prvním navigátorem, "empíkem" na křižovatkách pochodu tvorby. Bývám tu ovšem nejraději pár chvil sám a nejde-li to z důvodů zdvořilosti ke klientovu času, většinou se sem musím vrátit.

Nejde totiž jen o vlastní stavební pozemek a jeho charakteristiky: délku, šířku, svažitost, geologické podloží, stromy a keře, co tu rostou, orientaci ke světovým stranám, umístění vjezdu, terénní anomálie, případné zasažení hlukem, pachem, lokální zamokření či naopak přísuší... Je potřeba vnímat i souvislosti: charakter okolní zástavby, charakter čtvrti či městské části, komunikační přístup, umístění zdrojů znečištění či rušivých vlivů, převládající směr větru, vzdálenosti okolních domů od hranice pozemku, jejich výšku. K tomu je dobré hned zpočátku znát případné požadavky z regulačního plánu, kterých tam dnes bývá nasypáno více, než je zdrávo: uliční čára, počet podlaží, tvar a sklon střechy, barva fasády, střešní krytina, orientace hřebene, délka přesahů střech, tvary vikýřů, omezení střešních oken... Dále i požadavky obce na způsob vytápění, chov hospodářského zvířectva či třeba skládkování stavebního odpadu.

Jsou pozemky, které vám podobu budoucího domu nabídnou takřka bezprostředně. Jeho základní morfologii, měřítko, někdy i barvu najednou vidíte na displeji uvnitř své hlavy. Zbývá už jej jen dispozičně vyladit a i v tom vám pozemek hodně pomůže: řekne si, kde má být vstup, kde obytné místnosti, jak orientovat atrium a kam umístit garáž. Máte prostě tenhle "úlovek" v hlavě v zárodečné podobě už na cestě domů. Budete jej sice v následujících dnech a týdnech ještě hodně otesávat, převracet a větrat, ale jeho hlavní souřadnice jsou už zjevné a nepochybné.

Jiné stavební parcely - a takových je dnes většina - se něčemu podobnému vzpírají. Pětadvacet krát pětatřicet naprosto rovných metrů v obytném satelitu, obklopených přehlídkou toho nejúděsnějšího tuzemského balustrádového stavitelství, kam oko dohlédne, mě vede k jediné myšlence: postavit tu na truc matnou černou krychli bez oken jako široko daleko jediný rozumný, zdůvodnitelný a krásný tvar... Vydolovat "cosi určitého" z takovýchto neinspirativních parcel bývá opravdu burlacká dřina. V tomhle smyslu mívám raději rekonstrukce. Svou podstatou bývají návodnější, svou delší existencí v místě samozřejmější a svými přestavbovými možnostmi přece jen omezenější, nemají-li se celé zbourat. Přinášejí do snů a přání svých majitelů určitý řád a přestože je pochopitelně nutné potřeby nových obyvatel poněkud limitovat, nebývá to při dobrém výsledku přestavby a fungující spolupráci s architektem na závadu.

Obohacující stavebník a váhavý střelec
Pak přijde okamžik, kdy nad bílým skicovacím papírem promýšlím první "nástřel". Velmi dobře si v té chvíli ještě pamatuji, co mi klient svěřil, jeho přání, postoje i vkus. Zazvoní-li v takovém podvečeru jen krišnovci s nabídkou svých placiček a knížek, ožralý kostelník, který si spletl patro, a manželka s dotazem, kdy přijdu k večeři, ve svém prvním tvaru dům do tmy většinou vyvstane... Druhý den skicu převedu do nějaké sdělnější podoby a pošlu ji klientovi s prosbou o reakci. 

Nejdůležitější podmínkou vzniku dobré stavby je hned zpočátku zatáhnout klienta do společné práce. Jsou lidé, kteří řeknou: "Nějak to udělejte, já vám věřím." To je divné, povídám si, vždyť se vidíme poprvé v životě a nemám moc jasno, zda tenhle pán či paní vědí, o čem mluví. Jinému je naopak třeba zdůvodnit každé železo či třmínek ve výztuži věnců, navržený způsob spojování plechů či schéma rozvodů topné vody, primárně ne z důvodu jeho snahy ušetřit, ale proto, že ho to upřímně zajímá a stavbou domu se chce něčemu naučit. Když potom s takovým klientem pouštím svůj projekt do světa, mívám pocit velmi dobrý.

Smutným druhem zadavatele je váhavý střelec. Bývá mu mezi padesátkou a šedesátkou, má našetřeno půldruhého milionu a bydlí v domku na kraji městečka, který si svépomocí postavil někdy v sedmdesátých letech. Žije s manželkou, ale jejich vztah zrovna prochází už pár let krizí. Mají tři dcery, nejstarší se rozvádí, prostřední vdává a nejmladší nechala učení a utekla do Ameriky, protože rodiče už nechce vidět. Pán domu by si rád k sobě vzal svou starou maminku, manželka ji ale bohužel nesnese. Naproti přes ulici rozparcelovali louku a jedna parcela tam zbyla. Tak ji koupili a říkají, že chtějí stavět. Nijak na to ale nespěchají... Takový člověk bývá poněkud "bažinatý", mění svůj názor na dům každý měsíc a stejně stavět nebude patrně nikdy; přinutit jej k jasnému stanovisku, je jako chtít přibít puding na zeď.

Jako prejt do jitrnice
Nu, ale zpět k práci. První skici jsou odeslány a bývá dobré si nad nimi znovu společně sednout. Setkání se ale vždycky snažím naplánovat s jistým odstupem, aby měl klient dost času si vše prostudovat a promyslet. Tak vznikne několik verzí po sobě, tři, ale také pět či šest, až má klient jasno, že jsme dorazili k cíli. Tyhle postupné varianty dávají smysl, zatímco vůbec nerozumím požadavku, abych předvedl dvě či tři varianty současně. Člověk přece ve své mysli řešení přirozeně třídí na dobré a horší - a jaký smysl dává vůbec kreslit ty druhé? Vždyť bych je přece - až na výjimky - sám musel klientovi rozmlouvat...

Zamýšlím-li se také nad tím, vzniká-li v architektově hlavě nejprve tvarová podoba domu a teprve pak jeho dispoziční náplň, musím říci, že nevím: u mne samého se to hodně střídá. Někdy člověka napadne tvar, hmota domu, a všechny důvody mluví proto, aby byl preferován pro svou nezpochybnitelnou kvalitu v daném prostředí. Jindy je postup opačný - kostra domovní dispozice masem obrůstá teprve následně. Nikdy to však není tak, že architekt cpe dispozici do předem daného tvaru jako řezník prejt do jitrnice - nějaká představa vnitřního uspořádání se vlastně v určité míře rodí paralelně s tvarem. A totéž platí i naopak.

Odsouhlaseno klientem, v ideálním případě nadšeným a natěšeným, odsouhlaseno i stavebním úřadem z hlediska architektonického vzhledu, nastupují ke svému dílu práce stavební inženýři, konstruktéři, statik a ostatní specialisté. Architekt však dům nesmí pustit ze zřetele, aby jej potom v prováděcím projektu vůbec poznal. Desítky hodin konzultací, desítky skic detailů, desítky hodin na vlastní stavbě.

Pak se někdy dům povede. Jedete krajinou a on tu stojí u lesa v letním podvečeru jakoby sem od věků patřil. Být architektem je v té chvíli vážně krásné.

-Dům a zahrada 5/2007, Ing. arch. Jan Rampich-
Foto: http://www.isifa.com/

Komentáře

Načítám komentáře...

  • Stavba
  • Autor:
  • Vydáno:

Doporučujeme

Hledáte spolehlivou firmu na sádrokartony?

Zadejte si poptávku v kategoriích: sádrokartony,stavby,architekt.
Najdeme Vám ověřené firmy a řemeslníky s referencemi od zákazníků jako například: Designové úpravy , Pokoj z půdy, sádrokartonové obložení, zateplení, Sádrokarton, příčky (60m2) a podhledy (80m2).