Možná to mnohé překvapí, ale urbanistická podoba lokality, kde hodláme vztyčit svůj budoucí rodinný dům, má na kvalitu bydlení stejný, ne-li větší vliv než vlastní architektonické a provozní řešení domu. S vlastní stavbou si koneckonců vždycky lze nějak pohrát, aby eliminovala nedostatky, a naopak těžila z předností daného stavebního pozemku. Její místo je ale mnohem méně závislé na individuální vůli a jeho rezistence ke změnám je mnohdy takřka absolutní. Naplánoval-li nějaký městotvůrce před půlstoletím v sousedství naší parcely, omývané "roztokem" řeky, "chemické" po čínském způsobu, na prudkém severním svahu s přístupovou silnicí, vedenou od jihu, dálniční přivaděč, obkružující ponuré autovrakoviště, sotva s tím něco dokážeme udělat. Kvalita bydlení by tady asi příliš velká nebyla, i kdybychom tu vybudovali sídlo jak Saddámův rodinný palác v Tikrítu.

Ať už bydlíme ve městě či na venkově, jedno je jisté: přirozené lidské sídliště v sobě zahrnuje nejen vlastní bydlení, ale i celou řadu jiných funkcí, které se jeho plánovači, architekti a urbanisté snaží nějak uspořádat. "Sestrkat" do jednoho místa v konkrétních souvislostech terénní morfologie i ostatních vlivů krajinných, klimatických a podobných takové funkce jako bydlení, doprava, rekreace, výroba, reprezentace, energetika, lázeňství... nebývá jednoduché. Tyhle stránky naší vezdejší existence by si totiž neměly nejen vzájemně překážet, ale v co možná dokonalé harmonii vytvářet optimální scénu lidských životů.

Pět klíčů pro urbanitu

Jak napsali v roce 1987 ve svém Manifestu urbanistického navrhování současní američtí urbanisté Allan Jacobs a Donald Appleyard z Kalifornské univerzity: Existuje pět fyzických vlastností, které musí být splněny, má-li se cílům a hodnotám, které považujeme za klíčové pro urbanitu, dostat kladné odezvy. Jako nezbytné předpoklady zdravého urbánního prostředí musí být vyprojektovány a musí být uskutečněny. Musí jich být splněno všech pět, ne jen jedna či dvě. Zajisté také další fyzické vlastnosti jsou důležité, ale tahle pětice je nejdůležitější:

  • obyvatelné ulice a čtvrti
  • alespoň minimální hustota obytné zástavby a intenzita využívání území
  • integrace aktivit - bydlení, práce, nakupování - v nějaké rozumné vzájemné blízkosti
  • stavby musí vymezovat veřejný prostor (v protikladu k budovám, které jsou povětšinou umístěny v prostoru)
  • a je zapotřebí velmi mnoha samostatných budov ve složitých vztazích (v protikladu k malému počtu velkých budov).

Třetí bod - integrace aktivit - je velmi aktuální i u nás. Většina výrobních činností se dá dnes provozovat tak, že to okolí vůbec nebo příliš neobtěžuje. Dýmající komíny a hlomoz válcovacích stolic už není typickým projevem průmyslu. V rozumném uspořádání se dá integrovat do obytné čtvrti, stejně jako kanceláře, sklady, prodejny (i ty, do kterých je třeba zavážet poměrně velké objemy zboží), hospody, zoologické zahrady, sportovní areály... Jen tak vznikne živý a lákavý městský organizmus, ne vyprahlá "monokultura" z panelových nebo rodinných domů.

Ke čtvrtému předpokladu: s tím, že stavby nevymezují prostor, ale ocitají se uprostřed něho, přišel funkcionalizmus. Viděl v tom zlepšení hygienických podmínek a mělo to své oprávnění. Jenže výsledkem je opět české sídliště: nikdy neumíme popsat prostor, ve kterém jsme se ocitli: ulice ani náměstí to není, na to je to příliš "rozpadlé", naše pohledy zastaví jen fasády stejných deskových či bodových domů a snad ještě stanoviště odpadkových kontejnerů... A z toho rezultuje i podmínka poslední, tedy větší množství menších budov. Tady nejde jen o přirozené lidské měřítko staveb (ostatně dobře se dá žít i mezi newyorskými mrakodrapy, v londýnském City či v pařížské La Défense), ale i o to, že vybudováním jediného velkého domu se do něj "natáhne" veškerá obslužná "materie" sídla, všechny hospody, kina, prodejny, kanceláře a třeba dílny, takže prostor kolem je pak přirozeně poněkud vyprázdněný. Tak je to jednoduché.

Splňuje území, kde chceme postavit svůj nový dům, tyto předpoklady podle Jacobse a Appleyarda? Anebo v budoucnu bude? Kolik procent území developer vyhradil v naší nové obytné čtvrti něčemu jinému než prostému bydlení? Musíte například denně vozit děti do školy a sebe do zaměstnání, vzdáleného 40 km? Nebo i v budoucnu bude tahle sídelní struktura jen pro bydlení desítek, stovek či snad tisíců rodin a pro nákup se bude jezdit po dálnici?

Terasy, hnízda, koberce... Povězme si teď něco o drobnějším urbanistickém měřítku, sestupme z úrovně sídelního útvaru na úroveň obytného okrsku. Ten je možné rozdělit na jednotlivé stavební parcely a jejich dopravní obsluhu různým způsobem. Také o něm se velmi vyplatí přemýšlet, neboť způsob tohoto rozdělení může ovlivnit kvalitu bydlení zcela zásadně. Většinou vidíme tak zvaný ulicový typ zástavby, kdy jsou jednotlivé stavební pozemky s přiléhající šířkou 20 - 25 m srovnány podél ulice z obou jejích stran. To se zdá být dobrý způsob, ale není. Při těchto nevelkých šířkách pozemků, které neumožňují výrazněji orientovat obytné fasády domů také bočně, mívá polovina domů v ulici velmi nevhodnou lokaci, totiž vstup od komunikace z jihu a zahradu na sever od domu. To kvalitu bydlení ovšem velmi degraduje. U jiného typu zástavby, totiž řadové, kdy k sobě jednotlivé stavby bočními fasádami dokonce přiléhají, je takováto orientace přirozeně ještě mnohem horší, a bydlení v těchto domcích pak pravidelně atakuje samé dno normy pro denní osvětlení a oslunění.

Skupinovou zástavbu rodinných domků vůbec stojí za to zadat k parcelačnímu a urbanistickému rozvrhu zkušenému architektovi. Ten může vtipnou a ohleduplnou parcelací nadělat malé ráje i z pozemků jinak nepříliš znamenitých. Krásné bydlení s překvapivě velkou intimitou může vzniknout při kobercové zástavbě z atriových domků. Obytné pozemky uvnitř jednotlivých domovních kompozic jsou sice nevelké, obvykle ne větší než 80 - 160 m2, ale tato atria nabízejí pro svou uzavřenost velmi lákavé pobytové možnosti.

Dalším typem skupinové zástavby, u nás k vidění jen zřídka, bývá uspořádání terasové, totiž takové, že dům výše umístěný má celou nebo část své venkovní terasy umístěnou na střeše domku položeného níže. K tomu ovšem potřebujete nejen pořádnou dávku kooperativnosti a schopnosti vzájemného soužití obyvatel takové skupiny, ale ovšem i pořádný svah (sklon alespoň 40 stupňů) s dobrými zakládacími podmínkami.

Překvapivě hodně málo se u nás setkáváme s jiným typem zástavby izolovaných domků, totiž s hnízdovým uspořádáním. Neklade většinou o nic větší nároky na délku vedení inženýrských sítí než řešení ulicové (nepatrně větší jsou délky obslužných komunikací), ale kvalita bydlení v takto komponovaných skupinách je nesrovnatelná. Není zde polovina domů s bídnou orientací ke světovým stranám, všechny domky jsou na tom v tomto ohledu přibližně stejně a architekt má pro oslunění místností k dispozici většinou všechny fasády i při pozemcích věru nevelkých. Domy tu ovšem nebývají srovnány jak "housky na krámě" a vytvářejí kompozičně zajímavé shluky. Jsou většinou uspořádány kolem kruhového "hnízda", tvořeného smyčkou obslužné komunikace. Uvnitř této smyčky bývá pak větší či menší společný prostor na dětské hřiště, pár stromů a laviček...

Obyvatelnost prostředí je na promyšleném urbanistickém plánu závislá opravdu hodně. Věnujme tedy i úvahu celkovému obrazu obytného okrsku či části města, než se někde opravdu rozhodneme bydlet. Vyplatí se to. -Dům a zahrada 4/2007, ing. arch. Jan Rampich-