Satelitní městečka bývala v devadesátých letech nedostižným snem mnoha Čechů, toužících po vlastním novém a krásném domě. Není však všechno zlato, co se třpytí, a tak původně novotou zářící domky s věžičkami a barevnými fasádami ztratily časem na své přitažlivosti.

Satelitní boom

„Z paneláků utekli do jiných paneláků“, řekne si člověk o lidech, kteří se do satelitů nastěhovali. Byly to enklávy bohatých, kteří tam získali nejen soukromí a klid, ale také pocit výlučnosti, na takové bydlení zpočátku nikdo jiný neměl. Ovšem velmi brzy se ukázalo, že seskupení domů často diskutabilní architektonické hodnoty, bez sociální a občanské vybavenosti, nejsou tím nejlepším, co lze za peníze koupit. A tak pokud bychom dnes bilancovali, nevyjdou z tohoto posuzování satelitní městečka právě nejlépe. A to jak v rovině lidské, tak i společenské, protože problémy mají nejen mnozí obyvatelé, ale také samotné obce, při nichž byly satelity vystavěny. Největší motivací pro stavbu těchto mnohočetných seskupení domů byl především zisk. Vzít pozemek, jednoduše ho rozparcelovat na přibližně stejně velké, nebo spíše stejně malé kousky, a postavit na nich podobné až stejné domy. V rámci možností s co nejmenšími náklady a v co nejkratší době postavit co nejvíce domů, a ty pak co nejrychleji prodat.

Má dáti, nedal Zpočátku byl zájem velký i přesto, že zde nebyla dětská hřiště, natož školky. Za lékařem i nákupem bylo nutné jezdit do blízkého města. Situace je dodnes podobná s tím, že se navíc na mnohých místech vyhrotily vztahy mezi starousedlíky a novými obyvateli. Starousedlíci ztratili klid, v obcích jezdí mnohem více aut, už i sem pronikly pravidelné ranní a odpolední špičky. Noví obyvatelé jsou rozčarováni, neboť očekávali nadstandardní bydlení, ale netušili, že obce, díky nespravedlivému systému přerozdělování daní, jsou mnohem chudší než Praha nebo jiná velká města a nejsou schopny přizpůsobit svou vybavenost a zlepšit podmínky vyššímu počtu obyvatel. K novým domům jsou sice obecní úřady povinny postavit cesty a chodníky, vybudovat sítě a veřejné osvětlení, nové domy jsou však na mnoho let osvobozeny od daně z nemovitosti a přistěhovalí obyvatelé si navíc často nechávají trvalé bydlení ve městě, odkud přišli, takže pro obec znamenají pouze povinnosti a výdaje, ale žádné příjmy. Jejich bydlení tak vlastně dotují původní obyvatelé a ti nově přistěhovalí, kteří se tam přihlásí k trvalému bydlišti a současně koupí (většinou také na hypotéku) starší dům, na který se ovšem osvobození od daně z nemovitosti nevztahuje. To vše lepším vztahům nenahrává.

Noblesní samota Díky specifické skladbě obyvatel a z toho vyplývající uzavřenosti bývají městečka často fakticky nebo alespoň opticky oddělená od původní vesnice, dochází jen těžce ke sžívání obyvatel a organickému sjednocování obytných celků. Noví obyvatelé mají často odlišné názory či zájmy. Původní obyvatelé vesnic je proto obviňují z nadřazenosti či odtažitosti, ač tomu tak ve skutečnosti vůbec být nemusí. Satelitní městečka jsou tak vlastně noblesními ghetty bez míst, kde by se lidé mohli potkávat, která by mohli společně sdílet i udržovat a současně zde zabezpečili základní denní potřeby bez nutnosti jet zpět do města, ze kterého přišli. Společným jmenovatelem všech satelitních městeček je absolutní neexistence jakýchkoli veřejných prostor. V zájmu co nejvyšších zisků využívají investoři parcely extenzivně pro bydlení, to vše na úkor kvality – chybí tu náměstí nebo alespoň náves, není tu místo vyhrazené pro hřiště. Ač na venkově, v satelitech chybí zeleň, pokud v to nepočítáme zahrádky jako přes kopírák.

Blýskání na lepší časy Překotná cesta z města za idylickým klidem venkova se změnila v rozčarování, a to především v důsledku nerespektování původních a generacemi prověřených modelů. I přes vyspělou techniku, moderní technologie, vzdělání a dostatek materiálních prostředků má člověk stále potřebu sociálních kontaktů, snahu někam patřit, a to nejen v zaměstnání, ale především v osobním životě. Pusté a neosobní satelity nabízely jen ještě větší izolaci a osamělost. To by se mohlo časem přece jen změnit. I když v posledních letech zájem o bydlení v satelitech trochu opadl a část domů dokonce zůstává nedostavěná, lidé do tohoto bydlení přece jen stále investují. Je to dáno nejen tím, že ceny pozemků i staveb v důsledku uvedených skutečností mírně poklesly, ale i tím, že investoři jsou nuceni v důsledku dnes často neúnosného stavu nová městečka „oživit“. To znamená do investic zahrnout náves, hřiště, školky, obchody i parky. Vhodné je také, aby domy byly vzájemně odlišné, současně by měly být budovány postupně, aby se noví obyvatelé snáze zařadili do stávající části vesnice. V případě městeček budovaných v devadesátých letech vytvářejí tento standard na některých místech dodatečně obce, případně jim vypomáhají příslušné městské nebo krajské úřady. Ovšem konečná spokojenost lidí závisí na tom, co od bydlení v satelitu očekávají. Kdo preferuje blízkost přírody, klid, čistý vzduch a možnost výletů a vycházek, žije aktivně a má mnoho koníčků, tomu může bydlení v satelitu i bez lepší zajištěnosti služeb vyhovovat. Ovšem kdo touží po městském komfortu a po všech stránkách zajištěném bydlení, měl by raději investovat do bytu ve městě. -Dana D. Daňková- Foto: