Získání samotného materiálu obnášelo, a obnáší i dnes, ohromné vynaložení energie a času. Přestože lidská pracovní síla byla levnější, než je dnes. Daleko jednodušší bylo výrobek či prvek přetvořit s nižším vynaložením sil a prostředků na jeho znovuvyužití.

Nejlepší recyklační procesy má patentována příroda. Stačí se podívat na koloběh (cirkulární ekonomiku) uhlíku, prvku, na jehož základu existuje život na Zemi. Procesy zpracovávající potravu v organismech produkují oxid uhličitý, ten se přes fotosyntézu dostává do rostlin a z nich opět je využit jako potrava. Popsání je velmi elementarizované a zjednodušeně vypovídá o bezodpadovém hospodářství tohoto systému i všech ostatních, které probíhají dnes a denně v přírodě a my si jich ani nevšimneme.

Recyklace

V teoretické rovině slovem recyklace rozumíme vznik obdobně hodnotného výrobku z výrobku již považovaného za odpad. Což by v případě platnosti této definice mělo docházet do nekonečna k opakování cyklů bez ztráty kvality. To je možné realizovat například u kovů a skla. Většina materiálů však v průběhu tohoto procesu ztrácí hodnotu. Tento proces dostal z angličtiny převzatý název downcycling. Příkladem může být recyklace papíru. Z primární suroviny lze vyrobit prakticky cokoliv, ale v každém recyklačním kole celulózové vlákno, které drží papír pohromadě, degraduje. Proto se recyklací užitná hodnota snižuje a nakonec se hmota získaná z recyklovaného papíru používá pro výrobu jemného papíru (papírové utěrky, toaletní papír…), výrobků z nasávané papíroviny (plata na vajíčka) nebo foukané izolace. Tyto výrobky už nelze recyklovat znovu na papír, ale zkompostovat. Opakem downcyklace je upcyklace. Tu můžeme spatřovat například v přešití starého oblečení v nové nebo využití dřevěných palet na výrobu nábytku.

Recyklace umožňuje šetřit obnovitelné i neobnovitelné zdroje a často může snižovat zátěž životního prostředí. Hlavní přínosy recyklace jsou snížení potřeby těžby nových surovin, využití odpadu místo jeho uložení na skládku a celkové šetření životního prostředí. Zdroje nejsou nekonečné a musíme s nimi nakládat velmi uvážlivě.

Ve stavebnictví je často využívána downcyklace. Downcyklací stavebních odpadů rozumíme odvoz, třídění, zpracování stavebních odpadů a následnou přípravu k opětovnému použití. Stavební a demoliční odpad tvoří v souhrnu veškerého vyprodukovaného odpadu přibližně 25 % objemu všech odpadů. Množství odpadních stavebních materiálů vzniká při rekonstrukcích a opravách domů, každá nevyužívaná budova, určená ke zbourání, se stává stavebním odpadem. Téměř všechny tyto materiály lze znovu využít.

S rostoucími požadavky na úspory energií na provoz budov se klade větší důraz na tloušťky tepelných izolantů. Jedním z nejpoužívanějších typů tepelných izolací je expandovaný polystyren, EPS. Téměř většina staveb nemá modulové rozměry desek EPS. Z toho vyplývá, že se desky musí řezat a tvarovat na stavbě k optimálnímu osazení. Vznikají polystyrenové odřezky jednotlivých desek, a ty skončí na skládkách. Bohužel zrovna polystyren je jeden z nejhorších odpadů vůbec. Lidstvo ještě prakticky nezměřilo skutečnou dobu rozkladu tohoto materiálu. A tak při stavbě je dobré věnovat pozornost nejen tomu, kolik stojí polystyren, ale co se stane i se zbytky.

Kupříkladu společnost Isover odebírá veškerý stavební odpad ze zpracování EPS. Čisté a nekontaminované zbytky bílého polystyrenu se přímo na staveništi ukládají do pytlů či vaků. Ty jsou následně a po předchozí dohodě sváženy zpět do výrobního závodu. Odřezky, přířezy a další zbytky se rozdrtí a během výrobního procesu se přidávají do suroviny, čímž se sníží množství použité primární suroviny a současně i klesnou ekologické dopady výroby EPS.

Jak dál?

Na stavbě vzniká velká spousta odpadů. Je třeba se zamyslet nad celým objemem všech prací. Kupříkladu vyplatí se třeba přivézt pytle cementu, písek, míchačku a dělat si beton ručně? Finančně možná ano. Ale kvalitativně vyjde zcela určitě lépe beton dovezený již namíchaný mixem a hlavně to ohromné množství odpadů se výrazně zmenší.