Každé malé dítě ví, že dřevo hoří. Na druhé straně se ale dřevo samo o sobě nevznítí, a pokud se plameny nedostanou přímo k jeho povrchu, pouhý žár jeho strukturu nenaruší. To se nedá říci o konstrukcích ocelových nebo železobetonových. Kovové prvky sice neshoří, ale žárem se roztáhnou, takže může dojít k nepředvídatelnému zhroucení celé budovy, a to i poté, co byl oheň už uhašen.

Dřevostavby mají v tomto ohledu výhodu, protože je lze hasit řízeným způsobem - hasiči mají šanci odhadnout, jak dlouho bude konstrukce ohni odolávat a kdy se začne bortit.

Míra požární odolnosti konkrétní stavby ovšem závisí na skladbě konstrukce. Ve všech případech požáru platí, že jako první hoří vnitřní vybavení domu a až následně stěny. U sendvičové konstrukce dřevostavby je z interiérové strany nainstalována sádrovláknitá deska, jež je dle klasifikace stavebních materiálů nehořlavá, a chrání tak nosnou část konstrukce. Tu tvoří extrémně vysušené KVH dřevěné hranoly, které kupodivu nelze jen tak snadno spálit na popel.

„U objemných dřevěných prvků pronikne oheň do zhruba dvou až třícentimetrové hloubky a jeho další postup se výrazně zpomalí či zastaví, neboť povrchová vrstva zuhelnatí a brání přístupu kyslíku do nitra dřeva,“ vysvětluje princip zahoření v dřevostavbě Tomáš Veselý ze společnosti VEXTA DOMY.

Dřevostavbám lze přičíst ještě jednu výhodu, a tou je levnější a ekologičtější způsob likvidace. Velkou část dřevěných konstrukcí zničených ohněm lze de facto zlikvidovat na vlastní zahradě, aniž by se tím vážněji zatížilo životní prostředí.