Výrazem vnitřního uspořádání objektu a styčnou plochou s vnějškem je vnější stěna stavby neboli průčelí. Fasáda může mnoho prozradit o vnitřním členění objektu a je ovlivněna velikostí oken, umístěním vstupu, tvarem zastřešení a především řešením celého objektu po stránce architektonické. Podíváme-li se do historie zjistím, že úpravě fasád byla vždy věnována velká pozornost a péče. Nejdříve pouze u staveb pro majetnější, později i u běžných obytných domů. Od období renesance bylo téměř každé průčelí řešeno jako architektura a tento přístup se zachoval prakticky (či teoreticky) až do současnosti. Fasády se rozlišují na uliční a dvorní, někdy se pro jednoduchost označují podle světových stran (severní, jižní…). Podle záměrů architekta se pracovalo s barevností omítek, architektonickými články apod., přičemž architektonické pojetí se v minulosti navíc ještě lišilo i regionálně. Pokud se podíváme na současný stav povrchových úprav staveb, tak to není veselý pohled. Podle průzkum se v 80. Letech nejvíce používaly nátěry, nástřiky a omítkoviny, naopak nejméně obklady. Zajímavé však je, že z hlediska nákladů a pracnosti po dobu životnosti stavby vycházejí jako optimální – trvalé povrchové úpravy. Ve vyspělých zemích jsou k dispozici různé systémy řešení obvodových plášťů. Jednou z variant, která umožňuje architektonickou variabilitu, je dodatečně skládaný )spínavý) sendvičový plášť. Plášť je charakteristický oddělenou vnitřní a vnější deskou. Střední vrstvu je tvořena tepelnou izolací. Skládání vrstev se uskutečňuje buď ve výrobě, nebo přímo na stavbě. Oddělená příprava vnější fasádní desky umožňuje rozšíření tvarových a povrchových úprav fasády. Při skládání na stavbě nemusí členění fasády kopírovat rozmístění vnitřních stěn. Například ve Finsku je keramický obklad přikládán včetně betonové krycí desky (celková tloušťka 85 mm) na panely, které jsou již zabudované do objektu jako tepelná izolace. Desky mají rozmanité tvary a velikosti. Na některé stavby se přivážejí fasádní panely již sepnuté v jeden celek. Vnější povrch je tvořen keramickým obkladem, který je součástí panelu. Při výrobě se keramické obkládačky ukládají na dno forem. Šířka spár je fixována gumovými lištami neo se výhodněji používají fixační matrice s rastrem jako negativním otiskem budoucího povrchu. K fixování keramických obkladů se může použít i vakuování. Ukazuje se, že nejlepší přilnavost mezi keramikou a betonem zajišťuje použití na rubu drážkovaných keramických obkládaček. Spáry mezi panely v obkladu mají rozměr 20 x 30 mm a jsou vyplněny pružným těsněním stejného barevného odstínu, jako je výplňová hmota spár mezi obkladovým materiálem. Používají se také obvodové pláště s vnějším povrchem, který tvoří cihelné pásky. Řešení je zvlášť vhodné pro členitá průčelí. V Německu jsou již řadu let postaveny skutečně krásné panelové domy s keramickými obklady štítů a celostěnových panelů, připomínající stará hanzovní města. Fasáda musí plnit dvě základní funkce, a to ochranou a estetickou. Přitom se na ni klade celá řada dalších požadavků, jako jsou technologické, které vyplývají z průmyslového charakteru výroby, odolnost proti mechanickému poškození a vnějším vlivům, trvanlivost, nízké náklady na opravy a údržbu atd. Povrchová úprava funguje spolehlivě a je trvanlivou konstrukcí jen tehdy, je-li s podkladem kompatibilní. Pokud tomu tak není pak jsou vady téměř neodstranitelné. O použití konkrétní povrchové úpravy pro budovy rozhoduje její význam, charakter, prostředí a ekonomie. Podmínky navrhování a provádění vnějších povrchových úprav obsahují příslušné předpisy a ČSN. Zmiňují se o nich například vyhlášky. Proto se vyplatí používat takové materiály, na které mají jejich dodavatelé příslušnou certifikaci anebo jsou skutečně dostatečně ověřeny praxí.