Zahrady se bez cest neobejdou, nebo ještě lépe řečeno, my se neobejdeme bez cest v zahradách, neboť nám slouží k propojení jednotlivých zón, spojují nás s užitkovou, odpočinkovou a okrasnou zónou zahrady, případně se sklepem, altánem nebo studní. Především nám ale umožňují přístup z veřejné komunikace do objektu, příjezd do garáží či na parkovací stání. Zkrátka cesty nás provázejí na každém kroku i v samotném životě - cesty života. A proto, aby cesty plnily svou funkci a zároveň byly vkusným doplňkem, musíme vědět jak a kudy povedou. O tom, jak a kudy vést cesty si tedy povíme dnes. Pokud dodržíme několik zásad, pak nám cestičky pomohou dotvořit celek zahrady a podtrhnout její přednosti. První zásadou nebo spíše doporučením, je omezení cestičky na nezbytnou míru. Nesnažme se vést cesty křížem krážem po celé zahradě, neboť krása zahrady spočívá hlavně v její celistvosti, ve velké trávníkové ploše. Správně volená trasa cesty ovlivňuje i architektonickou kompozici zahrady. Pokud bychom ji vedly středem trávníkové plochy, tak u běžných staveb dosáhneme jen toho, že plochu zbytečně rozdělíme a narušíme tím celistvost zahrady. Uděláme lépe, pokud ji povedeme po straně, vznikne tak podstatně příznivější dojem, neboť nám takto vedená cesta ponechá v celku nerušenou plochu trávníku. Rovněž je třeba si uvědomit, že cesta nejen spojuje dvě místa v zahradě, ale zároveň zpravidla odděluje dvě různá prostředí. Například travnatou plochu od keřového porostu, květinového záhonu nebo užitné části zahrady. No a právě tato funkce dodává leckdy cestě hlavní opodstatnění. Dále by se měla trasa cestičky vždy přizpůsobit terénu, především tehdy, je-li zahrada ve svahu nebo má-li terénní vlny. Nemusí být vždy nejkratší spojnicí dvou míst, neměla by však mít větší výškové rozdíly. V případě terénu s větším převýšením, bude ve většině případů lepší volit pro jeho překonání zahradní schody. Průnik vodorovné cesty zvlněným terénem zdůrazní jeho reliéf a zahrada se tak stane tvarově zajímavější. Proto je lépe různé vyvýšeniny v zahradě ponechat a ještě je podtrhnout, než je zarovnat do roviny. V takovémto případě platí ještě jedno pravidlo a to to, že je vždy příznivější vést trasu cestičky pod terénní vlnou a na jejím úpatí, nežli po vrcholu. Důležité je brát v úvahu i rozměr zahradních cest. V dřívějších letech byly vyráběny o rozměrech 100 - 150 cm pod úrovní terénu, s výrazným ohraničením obrubníky, a tvořily v zahradách jakési koryto. Cestička se tak v zahradě stala dominantou, takže byla jedním z nejvýznamnějších zásahů do architektury celé zahrady. Při tvorbě současné, moderní zahrady jsou již parametry trochu jiné. Cesty bývají zásadně ve stejné úrovni s okolním terénem. Bývají jen nezbytně široké, například přístupová cesta k domu by měla mít šířku zhruba 1 - 1,4 metru. Jestliže je po stranách volný trávník, může být cesta i užší. Pro ostatní - vedlejší cestičky, které spojují důležitá místa zahrady, pak stačí šířka kolem půl metru.