Tento měsíc probíhá ve znamení sklizně. Pomalu, ale jistě ze záhonů mizí poslední rajčata a okurky. Brambory se stěhují do sklepa, zatímco cibule a česnek visí ve svazcích pod střechou, aby proschly. Stále nám však na zahrádce zbývá poměrně velká zásoba nejrůznější zeleniny pro pozdní sklizeň. Některé druhy nám při vhodném ošetření klidně vydrží až do zimy, jiné by však měly co nejdříve opustit záhon.

Co, kdy a jak? Na řadě je především kořenová zelenina, kterou po vyrytí nejprve necháme důkladně proschnout, a teprve pak s ní provádíme další úpravy. Především očistíme kořeny od zbytků půdy, odlomíme listovou růžici, aby zůstalo pouze srdíčko neboli vegetační vrchol, a konečně se pustíme i do ukládání. Vybereme si pouze zdravé kořeny, které volně uložíme v bedýnce s pískem, aby se vzájemně nedotýkaly. Že úrodu skladujeme v chladné a dobře větratelné místnosti, není třeba zdůrazňovat. Je ale dobré připomenout, že zeleninu není vhodné dávat do společného prostoru s ovocem, protože pak nasává její „pach“ a ztrácí svou původní chuť. Pokud se rozhodneme využít jako úložiště vyvezené pařeniště, je třeba ho ochránit nejenom shora proti slunečním paprskům, ale též zespodu proti myším.

Postupná sklizeň Po kořenové zelenině přijdou na řadu košťáloviny, které sklízíme postupně s přihlédnutím ke klimatickým podmínkám. V mírnějších oblastech můžeme na záhonech ještě nechat pekingské zelí, hlávkovou kapustu, kadeřávek a růžičkovou kapustu. Mírné mrazíky jim neuškodí a většinou teprve po slabším přejití mrazem správně zkřehnou. O něco choulostivější je štěrbák, který je třeba ochránit alespoň menší zástěnou proti mrazivému větru. Ostatní druhy zeleniny, jako jsou pozdní odrůdy zelí, kapusta, salátová čekanka a špenát, ještě necháme s klidem venku. Pouze při výrazném ochlazení je můžeme zakrýt parofólií nebo netkanou textilií.

Co ještě zbývá Na opuštěné záhony, které chceme na jaře osít, přidáváme vyzrálý kompost nebo hnůj, který lehce zapravíme do půdy a zasypeme mulčovací vrstvou. S hlubším rytím raději počkáme na začátek jara, ať při tání zbytečně nezatěžujeme spodní vody. Pokud chceme snížit kyselost půdy přidáním mletého vápence nebo kostní moučky, dodáme je pokud možno současně s kompostem. Upravené záhony, které nechceme nechat dlouho zahálet, můžeme ještě nyní osázet česnekem, cibulí, petrželí nebo karotkou. Současně si připravíme zeleninu k rychlení, abychom mohli během zimních měsíců zpestřit svůj jídelniček něčím zeleným.

Která to nejspíš bude? Pažitka je asi nejznámějším druhem rychlené zeleniny, která se v zimních měsících objevuje na pultech řady specializovaných prodejen. Obvykle bývá narychlo zasazená v kelímku od jogurtu, odkud ji doma přesadíme do květináče nebo rovnou konzumujeme z tohoto nevábného obalu. Jako zahrádkáři si ji však můžeme také sami vypěstovat, protože plody vlastní práce chutnají vždy lépe. Vybereme si k tomu rostliny, které jsme v létě neseřezávali, a nejsou tudíž vysílené tvorbou nových listů.

Jak na to? Za suchého počasí vyryjeme jednotlivé trsy a uložíme je do prázdného pařeniště nebo chladného sklepa, kde pozvolna ukončí růst a zatáhnou se. V případě, že žádné z těchto zařízení nemáte, nezoufejte. Zejména v německé odborné literatuře můžeme objevit řadu doporučení, která nás nabádají k ponechání vyrytého trsu s kořenovým balem venku, aby mírně promrzl. Tak to můžete zkusit.

Před samotným rychlením pak zasadíme rostlinky po trsech do květináčků a zhruba od prosince je postupně začneme přenášet do bytu, nejlépe na okenní parapet. Vyrychlené a ořezané trsy pažitky nemusíme nutně vyhazovat, jak se často děje. Stačí je znovu přenést do chladné místnosti a na jaře je opět vysadit na záhon.

A co ještě? Petržel je další typickou rostlinou využívanou k zimnímu rychlení. Na rozdíl od pažitky je však méně otužilá, a tak s ní musíme zacházet skoro jako „ve vatičce“. Celou sazenici opatrně vyjmeme ze země, abychom jí pokud možno nepoškodili kořenový bal a okamžitě ji znovu zasadíme do připravené nádoby. Pokud chceme, aby nám doma kromě užitku dotvářela i estetické prostředí, vybereme si k tomu speciální květináč s postranními otvory tak zvaný petrželák.

Ten naplníme kyprou humózní půdou s dostatkem vápníku (tedy žádnou rašelinu!), zasadíme rostlinky, a přeneseme ho do bezmrazé, ale nevytápěné světlé místnosti nebo do chráněného pařeniště. Jednou za 14 dní až tři neděle rostlinky mírně zaléváme a popřípadě i hnojíme. V zimě květináče opět postupně přenášíme do bytu k rychlení. Některé petrželáky se dají dokonce zavěsit, a stanou se tak příjemnou dekorací. Zbývá jen připomenout, že z rychlené petržele konzumujeme především nať, kterou lze přidávat do salátů, polévek, ale i sušit. -šum- Foto: Archiv In