Srpen je měsícem plným vůní a barev. I obyčejná louka v této době hýří tvary i barvami a což teprve zahrádka milovníka květin. Na zahradě se předhánějí v květu hledíky, astry, jiřinky, kopretiny a řada dalších trvalek či letniček, stačí se jen dívat a případně si je uřezat do vázy. Ale zdání někdy klame. Okrasná zahrádka na rozdíl od nás neuznává dovolenou a prahne po naší přítomnosti. V tuto dobu například dělíme a sázíme pivoňky, kosatce, lilie bílé, jarní primule nebo ostrožky. Řekněme si nyní několik základních pravidel ke každému druhu: Pivoňky patří k rostlinám, kterým vyhovuje trvalé stanoviště, a proto je přibližně po dobu deseti let nepřesazujeme. Můžeme je však rozmnožovat z kořenových řízků nebo dělením trsů. Vybereme pro ně obdobné stanoviště s hluboko zrytou výživnou půdou na slunném místě. Sázíme je do stejné hloubky jako na původním záhoně, aby pupeny na kořenovém krčku byly nejvíce 3 cm pod povrchem půdy. Kdybychom je zasadili hlouběji, pravděpodobně by nevykvetly.

Pivoňky nejlépe působí jako solitéry, popřípadě menší skupinky na okraji trávníků nebo pod okrasnými keři. Můžeme je ale také pěstovat na záhonech ve skupinkách spolu s vyššími trvalkami, jako jsou například kopretiny, ostrožka nebo vlčí bob.

Kosatce patří k velice krásným trvalkám, které nejsou příliš náročné na prostředí a nevyžadují ani větší péči. Nové sazenice můžeme získat dělením, které provádíme od poloviny července až do poloviny září. Při nové výsadbě nezkracujeme kořeny, ale seřízneme horní část rostliny zhruba ve dvou třetinách výšky dvěma šikmými řezy, aby připomínala střechu. Protože mladé sazenice bývají náchylné k chorobám, vyplatí se je po dobu půl hodiny namořit 0,2 procentním roztokem Fundazolu 50 WP nebo silnějším roztokem hypermanganu. Vysazujeme je pokud možno do svahovitého terénu obráceného k jihu, kde se v zimě nedrží vlhko. Půda by neměla být čerstvě hnojená kompostem či jinými přírodními komponenty, které způsobují zahnívání kořínků, ale měla by naopak obsahovat dostatek vápníku a fosforu.

Rozhodneme-li se sázet kosatce do řádků, je vhodné dodržet vzdálenost mezi jednotlivými rostlinami zhruba 50 cm.

Lilie bílá je velice dekorační rostlina, s jejímiž květy se často můžeme setkat v kostelech, kde zdobí oltář. Množí je prostřednictvím malých cibulek, které po vyjmutí celé rostliny ze země odlomíme, po oschnutí očistíme a znovu zasadíme. Lilie mají rády mírně vlhkou propustnou humózní půdu na slunečném nebo polozastíněném stanovišti. Přílišný žár ale i trvalé vlhko jim škodí. Těžší půdy můžeme vylepšit přidáním písčitého kompostu a nezapomeneme ani na trochu mletého vápence, který speciálně tato odrůda vyžaduje. Rozhodně nepřidávejme před výsadbou do půdy čerstvý hnůj, který lilie nesnášejí. Před výsadbou je ještě dobré očistit malé cibulky od poškozených šupin nebo kořenů a posypat je na prášek rozdrceným dřevěným uhlím, popřípadě přípravkem proti houbovitým chorobám, jako je třeba Fundazol aj. Sázíme přibližně to takové hloubky, která odpovídá jejich velikosti. Jamku však vyhloubíme o něco větší a nasypeme na dno vrstvičku písku nebo drobnou kamennou drť, na níž pečlivě rozložíme kořeny. Teprve pak cibule zahrneme zeminou a nakonec ještě přikryjeme dvou až tří centimetrovou vrstvou vápnité země. Půdu příliš nezaléváme, ale před vyschnutím chráníme vrstvou listovky nebo mulčovací kůry.

Primule nebo-li prvosenky jsou původně horské květiny, které svými kvítky zdobí na jaře nejeden záhonek nebo domácí skalku. Existuje spousta druhů, které kvetou v nejrůznějších koutech světa nejrůznějšími barvami, u nás je však nejznámější žlutá. Na záhoncích většinou vytváří trsy, které po odkvětu můžeme dělit a rozsazovat. Této rostlině svědčí mírně zastíněná místa, s těžší humózní půdou. Většina druhů roste v přírodě na vápnitém podkladu, a tak bychom jim měli promísit zeminu s mletým vápencem i na novém stanovišti. Ostrožka patří k nejkrásnějším trvalkám, které můžeme v našich zahrádkách vidět. Její výška se pohybuje od 120 do 160 cm a může se pochlubit nápadným hroznem pestrých květů nejrůznějších barev. Podle druhu bývají bílé, fialové či červené, ale k nejpůsobivějším patří sytě modré. Ostrožka se hodí stejně dobře do trvalkových záhonů i jako soliterní rostlina.

V tuto dobu ji můžeme množit tak, že celou rostlinu vykopáme, ostříháme květy, popřípadě omezíme počet listů. Kořen pak rozdělíme ostrým nožem a zasadíme do dobře zalité země.

Rostlina není příliš náročná na půdu, stačí, aby byla dostatečně vlhká a zásobená živinami. Důležitější však je stanoviště, které by mělo být vzhledem k výšce květiny na závětrné straně. U soliterních rostlin nic nezkazíme, když je vyvážeme k opoře. Jinak se ostrožce daří dobře na mírném slunci i v polostínu.

Jestliže tuto květinu dosud nevlastníme a rozhodli jsme se pořídit si ji u zahradníka, ptejme se po ní raději pod latinským názvem Delphinium. Existuje totiž spousta druhů a ostrožka stračka je u nás spíše známá jako polní plevelnatá rostlina.

-šum-Foto: www.isifa.co