Čarodějný tis červený

Jeho plody připomínají rolničky, ale při troše neopatrnosti si na ně zazvoníme jen jednou.

Tis červený (Taxus baccata) je stálezelená jehličnatá dřevina z čeledi tisovitých, která si v moderní zahradní architektuře získává značnou oblibu, ale představuje i jisté riziko. Má špičaté - asi dva až tři centimetry dlouhé jehlice, jejichž svrchní strana má tmavě zelenou barvu, zatímco zespodu jsou světlejší. Vyrůstají ve dvou protilehlých řadách a jejich zvláštností je to, že nemají pryskyřičné kanálky. Bez zajímavosti není ani kůra, která je zpočátku hladká a vybarvena do červenohnědého odstínu, posléze však tmavne a vytváří odlupující se pláty. Velmi dekorativně působí tento keříčkovitý strom na podzim, kdy jsou jeho větve ozdobeny sivě červenými bobulkami připomínajícími rolničky.

Tisy patří k malému rodu zahrnujícímu 5 až 10 druhů vytrvalých dvoudomých jehličnanů sloupovitého nebo široce rozložitého tvaru. Vyskytují se v temperátních oblastech severní polokoule až po Střední Ameriku a Filipíny. Ve střední Evropě se nejvíce daří tisu červenému, jehož areál zasahuje od Středozemí až do nižších poloh Skandinávie. Dá se velmi dobře tvarovat, takže v zahrádkách nachází uplatnění jako solitérní dřevina, ale je využíván i do živých plotů.

ČTĚTE TAKÉ:

Květenství

Samčí světle žluté květenství kulovitého tvaru se počíná vyvíjet už během podzimu na spodní straně větví, zelené samičí šištice vyrůstají z jara na postranních větévkách. Od června se začínají objevovat olivově hnědá semena obalená dužnatým mníškem, který postupně červená a od září se už představí v plné kráse.

Vlastnosti

Celá rostlina obsahuje jedovaté alkaloidy toxiny, a proto musíme být při výběru vhodného místa velmi opatrní. Pro děti a zdomácnělá zvířata představuje zvýšené nebezpečí hlavně jehličí, které již v dávce 50 g dokáže usmrtit dospělého člověka.

Tis byl považován za strom smrti, ale současně i zrození nového života a neobešel se bez něj mnohý magický rituál. Z jeho dřeva se ve středověku vyráběly kouzelné hůlky, s nimiž jste „dokázali objevit“ zakopaný poklad, pálením větví pak vznikal kouř umožňující komunikaci s mrtvými. Mladé tisy vysázené okolo lidského obydlí zase chránily člověka před ježibabou a ostatní čarodějnou havětí. Velmi kvalitní tisové dřevo se však používalo také k výrobě luků a dodnes je v dřevařském průmyslu velmi ceněnou surovinou.

Pěstování

Tis je značně tolerantní dřevina, která snáší i znečištěné městské ovzduší. Dobře se mu daří na plném slunci, ale stejně dobře snese i zastíněné stanoviště.

Vyhovuje mu propustná, nejlépe vápnitá a dostatečně vlhká půda. Dlouhodobé přemokření mu však škodí. Může dosáhnout výšky až 20 m, ale s takovým jedincem se můžeme setkat pouze v zámeckých parcích. Roste totiž velmi pomalu a dvanáctimetrová výška bývá za jeden lidský život maximum. Kromě toho se dá velmi dobře redukovat řezem, takže vytěsnění zahrady tisem červeným se bát rozhodně nemusíme. Zahradnické podniky dnes nabízejí spousty kultivarů od sloupovitých přes široce kuželovité až zakrslé či dokonce plazivé exempláře, ze kterých si určitě vybereme podle svých představ.

Naše zimy zvládá velmi dobře, pouze mladé keříky a zakrslé odrůdy je vhodné chránit nástylkou z chvojí. Tvarovací řez provádíme v předjaří nebo na podzim.

Množení

Semena tisu vyséváme bezprostředně po dozrání na otevřený záhon či do studeného pařeniště. Místo výsevu si označme cedulkou a obrňme se trpělivostí, protože někdy vzcházejí až po dvou letech. Vegetativně se tis rozmnožuje polovyzrálými řízky odebranými na přelomu léta a podzimu ze vzpřímených výhonků.

Titulní foto: Thinkstockphotos.com