Květy se většinou skládají ze šesti lístků, které souhrnně označujeme jako tepaly. Tři vnější jsou sepaly, zprvu tvoří ochranu celého květu a jsou zelené, protože obsahují chlorofyl. Poskytují mechanickou ochranu celému květu. Teprve po rozkvětu se vybarvují. Dva ze tří vnitřních okvětních lístků nazýváme petaly. Tvoří pár a jsou shodné tvarem, velikostí a barvou. Třetí vnitřní lístek je přeměněn v tzv. pysk (labellum). Je nápadně rozšířen a tvoří jakousi dominantu květu. Slouží k lákání opylovačů i jako místo pro jejich přistávání.

ČTĚTE TAKÉ:

U střevíčníků (rody Cypripedium, Phragmipedium a Paphiopedilum) je pysk přeměněn v dutý střevíček. Pysk může být někdy protažen dozadu v podobě duté ostruhy naplněné nektarem. V poupatech je pysk vlastně prostředním horním okvětním lístkem. Teprve během posledních fází vývoje květu před jeho otevřením dojde k jevu charakteristickému pro většinu orchidejí – k tzv. resupinaci: semeník se zkroutí podél podélné osy a celý květ se přetočí o 180 stupňů. Poté se ocitá v dolní části květu.

Nejčastějšími opylovači orchidejových květů je hmyz, motýli či kolibříci. Jednotlivé druhy jsou úzce vázány na jednoho opylovače, takže vyhynutí jednoho živočišného druhu (opylovače) v přírodě může vést k zániku celého orchidejového rodu. Květy orchidejí lákají hmyz barvou, méně častěji vůní. Všimli jste si, jak zřídka se na orchidejových květech vyskytuje červená barva? Není totiž pro hmyz dobře viditelná, a proto je pro orchideje červená barva z hlediska opylování handicap. Přilákaný hmyz nejčastěji usedá na labellum a vniká k bázi květu za nektarem. Složitými cestami, přes různé povrchy prolézá celým květem a zachytává na svém tělíčku pylová zrna. Poté putuje za dalšími květy, kam zároveň přenáší i pyl. Opylením to ale celé nekončí, ale začíná.

Orchideje poskytují obrovské množství semen (ve skutečnosti se však jedná o drobná embrya, která nejsou schopna bez mykorhizy klíčit a pokračovat v růstu). Pravděpodobnost, že se semeno orchideje uchytí a dospěje na stromě, tedy na místě s velmi extrémním průběhem životních podmínek je velmi malá – asi 1:100 000 000. Proto se musely orchideje přizpůsobit a zajistit produkci takového množství semen, aby se nepříznivý poměr pokud možno vyrovnal.

Všichni zástupci čeledi jsou schopni produkovat obrovská množství semen (v jediném semeníku jich může být až 5 000 000). Pokud se ovšem mají všechna semena do semeníku vejít, musí tomu odpovídat jejich rozměry i hmotnost. Semena orchidejí se tedy radikálně miniaturizovala. V podstatě jde o primitivní shluky několika buněk, váží pouhých několik miliontin gramu. Zárodky jsou obaleny pouze tenkou slupkou (tzv. testou) a od svých rodičů nezískávají vůbec žádné zásobní látky.

Klíčení probíhá za pomoci symbiotických hub. Ty klíčící rostlině zajišťují dostatek cukrů, vitaminů a hormonálních látek. Houbové vlákno pronikne do spodní části klíčícího semene a začne ho vyživovat. Postupně vzniká kulovitý útvar zvaný protokorm. Ten záhy zezelená a na jeho horní části se objeví vrcholový pupen. U báze vyrůstají první pravé kořeny, do kterých se „přestěhují“ vlákna symbiotických hub – zůstanou v nich většinou po celý další život orchideje. Některé orchideje s houbami „spolupracují“ celý život, některé se záhy osamostatní. Komplikovaný vývoj semenáčů i velmi zpomalený metabolismus z orchidejí učinil rostliny s velmi dlouhým individuálním vývojem – od vyklíčení semene po první rozkvět dospělých exemplářů mohou uplynout 2-3 roky (hybridy rodu Phalaenopsis), většinou však 7-10 a v některých případech dokonce až 15 let.