Od petržele se pastinák liší tím, že jeho nať vyrůstá jen ze středu kořenového vršku, kdežto nať petržele pokrývá celý vršek kořene. Pastinák navíc bývá objemnější, a tedy výnosnější. Nať s listy ale raději nesklízíme a nekonzumujeme. Pastinák totiž patří k tzv. fotosenzibilujícím rostlinám, které mohou v kombinaci se slunečním zářením způsobit podráždění pokožky či alergii. Citlivé osoby a alergici by také z tohoto důvodu měli pastináky jednotit a okopávat jen ve dnech, kdy je trochu pod mrakem.

Kořen je oproti nadzemní části rostliny zcela neškodný, a navíc velmi zdravý. Obsahuje hodně vitaminu C, draslíku a vlákniny; na cenné látky je dokonce bohatší než mrkev. Specialitou pastináku je alkaloid pastinacin, jenž tlumí křeče hladkého svalstva. Kromě toho tento kořen obsahuje také hodně cukru a v dobách před objevením cukrové řepy se používal jako sladidlo.

Pastinák se často přidává do zeleninových polévek, ale lze ho i zapéct se sýrem jako chutnou přílohu k bramborům. Kdo se v kuchyni nebrání experimentům, může ho ugrilovat a podávat s bylinkovým máslem nebo z něj vyrobit chutné nasládlé pyré.

Pokud si chcete pastinák vypěstovat na vlastní zahrádce, měli byste ho vysít do půdy ještě během března nebo v dubnu. Semínka se vysévají do řádků vzdálených od sebe 30 cm a jednotí se na vzdálenost 9 až 12 cm ve chvíli, kdy se nad zemí objeví tři až čtyři pravé lístky. Pozor, klíčení může trvat až tři týdny, neztrácejte trpělivost. Pastináky potřebují živnou propustnou půdu a dostatek vlhkosti, nesnášejí však čerstvá hnojiva. Sklízejí se na podzim a skladují se podobně jako jiná kořenová zelenina na chladném místě, nejlépe v bednách s pískem.