Proč se jmenuje hořec?

Rostlinka není hořcem jen tak pro nic za nic. Není to proto, že by hořela, ale protože obsahuje velké množství hořkých látek. Býložravci se tak hořci vyhýbají. V oddenku je hořkých látek nejvíce, a tak se používá na výrobu bylinných likérů (Fernet, Hořká).

Hořec jarní je vytrvalá, drobná, asi 10 cm vysoká bylinka, už z dálky nápadná azurově modrými kvítky ve tvaru pěticípé hvězdy s bělavým středem. Jednotlivé kvítky tvoří trubkovitý kalich vyrážející z krátké přímé lodyhy, která se však po odkvětu značně prodlužuje. Oddenek (vybíhající podzemní stonek) je obklopen četnými růžicemi přízemních eliptických listů připomínajících otevřenou dlaň.

Roste na horských stráních a středně vlhkých loukách s nízkou trávou. Často se vyskytuje na vápencích v půdách s bohatým obsahem minerálů. Můžeme se s ním setkat v Evropě i v Asii, většinou na úpatí větších pohoří, jako jsou Alpy nebo Karpaty. Na Slovensku je soustředěn především v horských oblastech Tater nebo Velké a Malé Fatry, v Čechách jeho lokality v poslední době mizí, takže ho nejspíš najdeme pouze v Hrubém Jeseníku a některých partiích jižních Čech.

Pěstování

Rostlinka kvete na jaře a na začátku léta, od dubna do června. Jako zahradní rostlina se hořec pěstuje především na skalkách, kde ale potřebuje dostatek neutrální půdy. Potřebuje přímé slunce a častou zálivku. Přes zimu nezatahuje, ale přezimuje celá jeho nadzemní část.

Ochrana

V naší republice patří ke kriticky ohroženým druhům, které v poslední době těžko odolávají konkurenci „dravějších“ rostlin. Často bývá vytlačován z horských luk, které se dříve kosily. Z toho důvodu je přísně chráněn.

Zajímavosti

Hořec byl tradičně využíván v lidovém léčitelství zejména proti zažívacím potížím, žaludeční slabosti a nadýmání. Obvykle se připravoval nálev ze sušené natě nebo z prášku kořene. Ten se také osvědčil jako účinný prostředek proti hlístům. Při obdobné diagnóze byl rovněž s úspěchem podáván domácím zvířatům.