Jak titulek napovídá, jde o rostlinku, kterou znali už američtí indiáni. Keřík pochází konkrétně ze Severní Ameriky, kde roste v kyselých vřesovištních půdách a plodí zejména na osluněných místech. Sama roste, sama plodí... když jí poskytnete kyselou, dobře propustnou půdu a světlé stanoviště, nemusíte se o ni dále nijak zvlášť starat. Při hodně silných mrazech je vhodné přikrýt ji pro jistotu chvojím.

Pro indiány byla libavka důležitou léčivou rostlinou. Její listy voní i chutnají po mentolu a obsahují silice gaultherin, které dezinfikují ústní dutinu a působí proti zubnímu kazu (odtud lidový název indiánská zubní pasta). Odvar z listů rozpouští hleny, působí protizánětlivě a močopudně, musíme ho však brát skutečně jako "lék" a užívat ho jen v malém množství. Libavka totiž obsahuje i látky podobné aspirinu, takže sice tlumí bolest a pomáhá při nachlazení, ale při předávkování může poškodit ledviny a játra. Jestliže špatně snášíte aspirin nebo vám ho doktor přímo zakázal, raději se konzumaci libavky zcela vyhněte.

Indiáni si pochutnávali i na červených plodech. Zmlsaný jazýček moderního Evropana si na nich moc nepochutná, bobulky je lepší přenechat ptákům. Na druhé straně se nemusíte děsit, když si vaše dítě nacpe několik kuliček do pusy - libavka není jedovatá.

Libavku můžete pěstovat i v květináči, budete ale muset trochu popřemýšlet, kam ji umístíte. Když ji dáte do bytu jako vánoční dekoraci, brzy seschne - teplo jí nedělá dobře. Na balkoně nebo na zahradě se jí bude dařit lépe, v malé nádobě ale může v zimě vymrznout. Za mrazů ji proto raději přeneste do chodby nebo zimní zahrady.