Barevné kejklířky ozdobí jezírka i balkony

Kejklířka

Autor: Shutterstock.com

Rod kejklířek čítá okolo 150 druhů trvalek letniček i stálezelených keřů, jež si libují převážně na vlhčích stanovištích. Na zahradách je tradičně vysazujeme k jezírkům, v poslední době je ale čím dál častěji vídáme i v nádobách na terasách a balkonech.

Latinský název Mimulus je zdrobnělinou výrazu "mimus", který označuje herce, mima nebo právě kejklíře. Kejklířka si ho vysloužila pro divokou pestrobarevnost svých květů, jež prý připomínají silně nalíčené tváře herců. I když nejčastější barvou bývá žlutá, existuje spousta druhů s oranžovými, nachovými, sytě žlutými či žlutočervenými květy, většinou zdobenými různě zbarvenými tečkami.

Většina kejklířek pochází ze západní části Severní Ameriky, z Austrálie a Jižní Afriky. U nás se pěstují hlavně druhy z mírného pásu, jež ve formě oddenků v zemi přečkají i mrazivou zimu; jiné se zase mohou vysemenit, a tak přetrvat na jednom stanovišti více let. Pokud ale kejklířky pěstujeme v nádobě, před zimou je přeneseme do světlé a chladnější místnosti, kde se drží teplota okolo 10 °C. Během zimy je zaléváme jen minimálně a nehnojíme. Na jaře je přesadíme do čerstvého substrátu a hluboce seřízneme. Zpátky na balkon či terasu budou moci až v druhé polovině května.

Kejklířky potřebují k bohatému květenství vlhko a světlo. Bude se jim proto dařit na osluněném či polozastíněném stanovišti s vlhčí a dobře propustnou půdou kyselé reakce. Kdo vlastní jezírko s mělkým okrajem do 10 cm, má určitě vyhráno, ostatní jim musí zajistit pravidelnou a vydatnou závlahu.

Jako balkonovou rostlinu lze nejlépe pěstovat kejklířku v keramických truhlících a závěsných květináčích, na jejichž dně zhotovíme z kamínků nebo střepů drenážní vrstvičku. Vlastní substrát lze připravit ze dvou dílů zahradní zeminy, do které zamícháme po jednom dílu rašeliny, kompostu a písku. Bohatého kvetení dosáhneme zaštipováním odkvetlých vrcholů; rostlina se tak rozvětví a vydrží kvést až do prvních mrazů.

Komentáře

Načítám komentáře...