Mezi její přednosti patří impozantní vzhled, schopnost vázat na sebe škodliviny z ovzduší a nízké nároky na pěstování. Difenbachie bývá výraznou solitérou nebo dominantním prvkem domácí džungle. Z pevného stonku vyrůstají široké listy, které mohou být skvrnité, bíle pruhované, panašované, nebo dokonce narůžovělé, stačí si zvolit příslušný kultivar. Rostlina dosahuje úctyhodné výše a pěstuje se v bytě celoročně; pokud se vám stane, že jí přes zimu opadají listy, stačí stonek seříznout asi 10 cm nad povrchem zeminy, a opět obrazí.

Difenbachie dostala své jméno po vrchním zahradníkovi vídeňské botanické zahrady Josefu Dieffenbachovi (1796-1863). Její původ je však tropický. Tomu by měly odpovídat i pěstební podmínky: difenbachii poskytneme světlé a teplé stanoviště, kam nevane průvan a kam v létě nedopadají přímé sluneční paprsky. Kolem rostliny udržujeme vlhčí vzduch, pomůže například miska s kamínky naplněná vodou.

Přestože je difenbachie považována za smrtelně jedovatou rostlinu, úmrtí hned tak nezpůsobí - jediné kousnutí do listu či jiné části rostliny totiž způsobí v ústech takové pálení, že v konzumaci pokračovat nebudete, a tudíž do sebe nedostanete smrtelnou dávku. Průběh otravy je však velmi nepříjemný a vyžaduje lékařskou pomoc. Jedovatou složku v rostlině představuje šťavelan vápenatý, jehož krystalky pokrývají i povrch listů. U malých dětí a domácích mazlíčků hrozí riziko jejich olizování - už to samo o sobě způsobuje pálení, záněty trávicího traktu a otoky sliznic, které mohou vést až k udušení. Jako první pomoc se doporučuje vypít roztok jedlé sody - a potom honem k lékaři.

Přesazování, seřezávání a další manipulaci s difenbachií byste měli provádět v rukavicích, protože šťavelan vápenatý dokáže poleptat kůži a způsobit svědivou vyrážku. K jejímu zmírnění pomáhá opět jedlá soda smíchaná s vodou.