Lilie byla už v dávné historii považována za symbol čistoty, nevinnosti, něhy a krásy. Její čarovné květenství nenechalo žádného zahradníka chladným, a tak není divu, že bylo vyšlechtěno nepřeberné množství odrůd a hybridů, které kvetou v různých měsících od jara do podzimu a vyžadují odlišné podmínky pěstování.

Ačkoli většině lilií vyhovuje vlhčí půda a lehký polostín, existují i druhy, které svými květy zkrášlí záhon se suchomilnými trvalkami na plném slunci. Patří mezi ně především lilie bělostná (Lilium candidum), jejíž velké květy vydávají příjemnou, sladkou vůni. Statná lilie Henryova (Lilium henryi) na rozdíl od svých příbuzných snáší jak sluneční žár, tak vápenatou půdu. Prosluněné stanoviště nebude vadit ani lilii tygrované (Lilium tigrinum) a lilii kanadské (Lilium Canadense).

Nejlepší dobou pro výsadbu suchomilných lilií je srpen, nejpozději září. Cibule sázíme do hloubky pouhých 1-3 cm a na zimu je přikryjeme nastýlkou z chvojí či drcené kůry, abychom je ochránili před mrazem. Mělká výsadba suchomilných lilií se liší od jiných druhů, které se běžně sázejí do hloubky minimálně 10 cm.

V čem se ovšem všechny lilie shodují, jejich cibulky nesmějí zaschnout. Vysazujeme je proto bezprostředně po nákupu, neskladujeme je jako cibulky tulipánů. Z půdy je vyjmeme jen na podzim v případě rozdělování trsů a hned poté je zase vpravíme do půdy.

Nižší kultivary lze úspěšně pěstovat i v nádobách, na zimu je však musíme přestěhovat do místnosti o nízkých teplotách, kde nemrzne. Zálivku na zimu omezíme, dbáme jen na to, aby substrát zcela nevyschl.