Proč tak brzo? Protože se během několika dní naše rodina rozroste o dalšího člena. Takže teď máme na starosti jiné věci než hrabání listí, přehazování kompostu a řezání větví.

Vydržte až do finiše

Víte, nikdy jsem si nemyslel, že zazimovat chatu bude tak náročné. Ono by asi nebylo, kdybych nemusel dělat všechno to, co se dělá normálně dva měsíce, za jeden. Kdyby moje manželka neměla břicho tak velké, že se ani nemůže sklonit k zemi. A také kdyby náš 2,5letý syn netoužil všechno dělat s námi – ať je to, co je to. Ale dokázal jsem to, i s pomocí manželčiných rodičů. Najednou jsem stál s rukama v bok, koukal jsem na zahradu, na zryté záhonky, natažený plot, přeházený kompost…

Takže nezbývá než ten jeden rok na chatičce pěkně uzavřít a zrevidovat.

1) Nikdy jsem nechtěl být chalupářem

Představte si, že jsem nikdy nechtěl chatu nebo chalupu. Myslel jsem si, že lidé, kteří je mají, jsou blázni. Jsou k ní uvázaní (což je pravda), jezdí pořád jen na tohle jediné místo (což je taky pravda) a vrazí do ní šílené peníze (což je samozřejmě také pravda). A najednou máme chatičku i my. Proč?

Autor: Thinkstockphotos.com

Protože přišly děti. A najednou jsem byl tak strašně unavený z toho věčného hledání dovolených, kde mají dětskou postýlku, dětské hřiště, mikrovlnku, varnou konvici, dostatek soukromí pro dítě, když šlo spát, a my ještě bdíme, unavený z věčného balení a přemýšlení, jestli máme všechno, jestli bude pěkné počasí, co tam budeme dělat… Chata tohle všechno vyřešila. Sice také balíme, ale jak potvrdí všichni ostatní chataři – jedna taška s prádlem odjede na chatu a ta samá se pak se špinavým vrátí domů, aby se přes týden zase naplnila a začal se nový koloběh. Věci, jako klíče, se ani nevyndavají.

Také jsme chtěli, aby naše děti znaly přírodu, aby nebyly vychovávané po hřišťátcích uprostřed sídlišť. Aby vyrůstaly tam, kde je krásně, kde je život.

2) Nejsem manuálně zručný

Předpokladem pro chataření a chalupaření je, že člověk bude alespoň trochu manuálně zručný. Já vyrostl v paneláku, žil jsem vždy v paneláku a možnost ověřit si svoji manuální zručnost jsem nikdy moc neměl. A když už ano, došlo mi, že pracovat rukama bych neměl. Tak jsem šel na vysokou školu, abych neudělal moc škody. Práce hlavou mi šla vždy lépe.

Najednou stojím u ponku na chalupě, maflem rozřezávám prkna, šroubuji, hobluji, natírám, vrtám, řezám, stříkám… Žádná velká krása to není, ale můj syn je s pískovištěm spokojený, kompost stojí, stejně jako plot kolem nového záhonku (tímto děkuji kamarádům za pomoc) a k tomu tisíc a jedna další věc mi najednou projdou pod mýma lachtaníma rukama a já zjišťuju, že cvičení ze mě mistra neudělá, ale dá mi dobrý pocit.

Něco dalšího z mého blogu

Už jsem pochopil pád Římské říše

Už vím, proč Římská říše padla. Byla moc velká. K tomuto poznání jsem nedospěl studiem historických pramenů, ale empirickým pozorováním.

3) Nesnáším víkendové zahrádkáře se sekačkou

Sobota. Startují sekačky. V sobotu dopoledne na jedné straně, odpoledne na druhé, a pak se k elektro/benzínové kakofonii přidávají v chatařských oblastech další a další. Proloží se to občas zvukem cirkulárky, někde je zapotřebí zrovna v rámci nedělního oběda pořezat motorovkou dříví… Nesnáším to. Vždycky mi to připomíná pitoreskní kreslený film.

Človíček v trenkách sedí na zápraží, upíjí ranní kávu a poslouchá báječné ticho. Vítr ve větvích, zpívání ptáčků. Za živým plotem zamává soused. „HuHúúúúú -Halllóoo…“ Pozdraví se navzájem. Najednou soused vytáhne ohromný střihač plotů, usměje se od ucha k uchu, nastartuje ho a vyřízne do živého plotu díru velkou jak autobus. Človíček na zápraží vyprskne kávu.

Autor: Thinkstockphotos.com

„Delemonduandenoduaaááá,“ začne křičet na souseda. Najednou za druhým plotem padá strom. KŘUCH. Další soused se omluvně usmívá přes plot, protože špička stromu rozčísla zahradní krb. Prsty ukazuje, že to nevyšlo jen o maličký kousíček. V dálce je slyšet nastartování první sekačky. Pak druhé, třetí… Kamera se vzdaluje. Je vidět velkou chatovou oblast, kde každý na zahradě seká, řeže dříví, pracuje se sbíječkou… Hluk se stále stupňuje. Vše mizí v dálce a nastupují titulky – DALŠÍ KRÁSNÝ VÍKEND V NAŠÍ CHATOVÉ OSADĚ.

Kdybych byl umělec, nakreslil bych ho. Neumím to. Dnes se ale připojuji k těm, co sekají, řežou, vrtají a vůbec dělají šílený rámus celý víkend. Naštěstí nejsme v chatové osadě, takže to není takový cirkus. Ale nepřál bych nikomu mít nás za sousedy. Zvlášť ne s rozlohou našeho pozemku, kde tráva roste viditelnou rychlostí. I slimáci, kteří si vylezou na list pampelišky, jsou během chvíle překvapeni, že jsou o značný kus výš.

A teď tu stojím s rukama v bok a zálibně se dívám, jak je tu krásně. Podzim probarvil sousední bukový les do nádherných barev. Mlha se převaluje přes chatu a najednou vykukuje slunce. Zahřeje mi záda a ve zbytcích mlhy utká nádherné světelné ornamenty. Z mlhy vystupuje i louka a srnky, překvapené náhlým slunečním svitem zůstávají stát se zvednutými hlavami a sledují okolí. Přibíhá můj syn, bere mě za ruku a říká „Táto, pojď! Traktůrek, vrrrrrrrr, sekat trávu musíme!“ Manželka s posledními cibulkami tulipánů v ruce se na nás usmívá.

Jsem rád chatařem.