Ve světě dnešního podivně pokrouceného boje za tatíčkem ČEZem neustále zdražovaným teplem, který často redukuje architekturu na pouhou služku neúprosných fyzikálních daností a obálku stále dražších joulů či kilowattů, se vše podřizuje opolystyrenovávací mánii. Ta s sebou strhává do zapomnění nejen původní vzhled řady domů, ale také jejich plastickou výzdobu i nápisy, které ve slavných i neslavných časech 20. století zdobily jejich fasády.
Sem tam ještě nějaký neukázněně prokoukne skrz vrstvy pozdějších nekvalitních, většinou socialistických nátěrů, trochu nostalgie, zvláštního smutku po starých dobrých časech zasvítí ještě naposledy z průčelí domu. Pak následuje polystyrenová deska, perlinka, stěrka. A je konec... Nepléduji za ponechávání fasád v neopraveném stavu, kdepak, tyhle nápisy mají své kouzlo jen právě v tom stavu zašlosti, často i poetické nesrozumitelnosti, ve kterém se nacházejí. Jen mě občas přinutí zastavit se a vyjmout fotoaparát. Vzpomínky, kamínky, mířící do hlubin...