Chebsko, onu špičku českého státu, zapíchnutou do německého ledví, připojil definitivně k naší zemi Jan Lucemburský. Na rozdíl od mnoha jiných území, která někdy podléhala vládě z Prahy (jen Přemysl Otakar jich k Čechám a Moravě připojil ještě sedm, dokonce i Pordenone v dnešním Friuli v Itálii) a o která jsme časem zase přišli, Chebsko nám zůstalo. Dodnes je ale plné překvapení. Když tu člověk projíždí, pořád vnímá tu jinakost typicky německého (egerlandského) prostředí, stačí navštívit těžko uvěřitelnou stavbu říšské falce z doby rudovousého Bedřicha z konce 12. století. Překvapí i fakt, že poslední chebský kat a velký Goethův přítel se jmenoval Karl Huss a byl potomkem bratra „našeho“ Jana Husa. Nebo že se tu narodil jeden z nejvýznamnějších barokních architektů Johann Balthasar Neumann, jehož portrét ještě před nedávnem zdobil (západo)německou padesátimarkovku.

Ten kraj vnímám jako kraj černobílý. Převážně černobílý je zdejší lidový kroj. Černá jak bota je věž zdejšího hradu. Chebská architektura venkovského domu je nádherná, střechy většinou (ne vždy) černé.

Překvapí ovšem, že černá se tu na střechách nosí pořád. Lhostejno, jde-li o tašky betonové, glazované keramické, či eternitové šablony. Čerň je tu zkrátka doma.