Nerozumím často té míře nedbalosti, duševní lenosti a mdlého uvažování, se kterou jejich tvůrci přistoupili k úkolu komponovat štítová průčelí domů. Však se podívejte, co také některé rodinné domy dokážou nabízet našim očím, myšlenkám a koneckonců i srdcím.

To přirovnání štítového průčelí k obličeji je sice nepříliš originální, zato hluboce smysluplné. Přijmeme-li jej, pak musím napsat, že naše vesnice a města jsou mordorských skřetů a quasimodovských týpků pořád plné jak ubytovny pro bezdomovce při minus dvaceti.

Začněme domem dnes už historickým. Přijde mi, že tu autor chtěl okenní kompozicí znázornit oběh planet kolem slunce. V úděsném ustrnutí při bližším pohledu konstatuji, že každá z „planet“ je opravdu originální, odlišná od všech ostatních…

Tahle fasáda vypadá zase jak notový zápis hodně tklivého rekviem zádušní mše za krásu a půvab.

Rozestavěno už pár desítek let. Po nešťastném začátku zřejmě chyběla vůle k pokračování.

Rozestavěno čerstvě. Těch nemám slov, jež řekl bych a plakal…

Jedna fasáda, pět formátů oken. To už je fakt výkon.

Načinčaná a barevně nepřehlédnutelná vila soudobé produkce. Zasloužila by pevnější ruku.

Jsou štíty, jimž nelze porozumět. Naše naléhavé proč zůstává bez odpovědi.

Kdepak, tohle žádné šambrány nezachrání…

… stejně jako tohle ty líbezné obloučky a plastové mřížky. Zemdlení a nedbalost se léčí jinak: skotskými střiky, například.

Podívejte se tomuhle domu do očí a uvidíte strašný smutek.