Jemné odstíny (ne)svobody

Dobrá. Jsem občan téhle republiky a chci si v roce 2012 vztyčit rodinný dům. Znamená to, že se těším všem třem způsobům svobody, které jsme si popsali v předešlém dílu? S velkou pravděpodobností ano, což je historicky v téhle zemi takřka unikátní situace. Mohu-li stavět dům, pravděpodobně je můj standard materiálního zajištění značně vysoký a závislost na neustálém obstarávání základních potřeb je více či méně volná. Žádného pána nemám, dokonce ani nordická rasa se svým předurčením či dělnická třída se svým předvojem tu už nemají žádnou „vedoucí úlohu“. Nade všemi panuje zákon (a někdy ovšem také Václav Klaus a jeho milosti, ale to protentokrát pomiňme). Skvělé, ať si kdo chce co chce říká.

Svoboda či nesvoboda se tak může projevit svými jemnějšími odstíny. Během stavby domu dříve či později narazím alespoň na tři její aspekty. Dobrý výsledek mého snažení předpokládá, že postupně či paralelně vážím všechny tři: svobodu vůči sobě, svobodu vůči architektovi a přirozeně také i svobodu vůči společnosti, societě bližší i obecnější.

Sněhurka v Saúdské Arábii

Svoboda vůči sobě samému je zdánlivě samozřejmá věc. Zahrnuje ale vážení takových otázek, jako: kde chci bydlet (Rodinný dům, nebo byt? Město, nebo venkov? Izolovaný, nebo řadový?), s kým chci bydlet (Vezmeme k nám tchyni? Dvě, tři, čtyři, nebo více dětí? Společná manželská ložnice, nebo každý zvlášť?), kdy chci bydlet (Před zvýšením, nebo po zvýšení DPH? Teď, nebo až mi rodiče odkážou statek? S touhle manželkou, nebo až s tou další?), jak chci bydlet (Přízemní, nebo patrový? Z cihel, nebo ze dřeva? Jedna, dvě, nebo tři koupelny?) atd. Ti, kdo bydlí v rodinném domě, to znají - těch otázek, které měly pomoci změnit původní efemérní nápad v konkrétní dům, bylo najednou jak lidí v čínské samoobsluze, opravdu neočekávaně hodně. A jen svobodné rozhodnutí, poučené a uvážené, vede k utěšeným výsledkům. V opačném případě, v situaci, kdy do rozhodovacího procesu vpustíme předpojatost, myšlenkovou lenost, falešné ambice či jen špatný odhad, bývají výsledky hodně tristní. Vůbec pak nemusíme chápat, co jsme si to svobodně zvolili za životní rámec: ten dům je cizí jak Sněhurka v Saúdské Arábii, vzpírá se přijetí a osvojení, nějak si tu zvyknout je úkol na zbytek života. Dílo se nezdařilo. Matně mi tu vyvstává paralela s manželstvím: to je dnes také svobodné rozhodnutí každého, přesto jich půlka ztroskotá.

Tak mluví svobodní lidé…

Svoboda vůči architektovi - Velmi plasticky se nám ozřejmí v tomhle citátu z mé oblíbené knihy Skleněný pokoj od Simona Mawera (kdo ji ještě nepřečetl, ať to co nejdříve napraví): „Rád bych navrhl víc než dům,“ pokračoval von Abt (románový Mies van der Rohe mluví o vile Tugendhat, pozn. autora). „Chci vytvořit váš vlastní svět. Pracovat na něm od základů až po interiér, okna, dveře, nábytek. Vytvořit nejen základní strukturu, ale i tkáně. Navrhnout váš život. Ne pouze dům, v němž budete bydlet, ale životní styl.“ Rozevřel dlaně, jako by právě v nich jejich život spočíval. „Vaše obydlí bude uměleckým dílem, nad kterým budou lidé žasnout.“ Osobně bych si dal pozor na člověka, který mi říká, že chce navrhnout můj život. Ne, architekt by měl můj život do značné míry poznat, respektovat jej, pomoci mně definovat mé potřeby - a na ně koneckonců dům navrhnout. (Jiná věc je, že se sebevědomý románový architekt von Abt do potřeb románové rodiny svou vizí trefil takřka dokonale.) Pak je tu ale ještě opačný aspekt: architekt (tu musím říci spíše technik činný ve výstavbě, který dnes obstarává většinu projektů rodinných domů), který není mocen a ani necítí povolání k tomu, aby mi cokoli radil, probíral vše se mnou jaksepatří zevrubně, kladl mi na srdce zásady dobrého návrhu či se mnou dokonce nesouhlasil. Kolikrát pak slýchávám od stavebníka takovéto vysvětlení něčeho obtížně pochopitelného, co se mu v projektu objevilo: projektant říkal, že to jinak nejde, tady ten průchozí pokoj být musí. Nebo: no, my jsme mu to tvrdili také, ale on to tak nechtěl. Nebo: my vlastně nevíme, proč to namaloval takhle, nám se to také nelíbí. Tak mluví svobodní lidé? Otcové rodin? Zodpovědní řidiči velkých lokomotiv svých osudů (řečeno s Kainarem)? Dozajista ne. Někdy bývá opravdu těžké člověku porozumět…

Pak už jen zbývá probrat svobodu vůči společnosti, tak zase zítra.