Garsoniéra ne větší než třicet metrů čtverečních. Zveme vás do moderního interiéru v Praze. Karel vždycky snil o tom, že bude mít vlastní bydlení. Ne že by s rodiči špatně vycházel, právě naopak. Ale studium na vysoké škole pro něho znamenalo přechod nejen z objetí ochranných křídel rodičů, ale i symbolický vstup do nové etapy vlastního života. Naštěstí ho rodiče v jeho úvahách podporovali, a to nejen slovy, ale i aktivně. Jak vám ukážeme při dnešní návštěvě.

Vzpomeňte si, jak moc jste si přáli bydlet ve vlastním, a to i kdyby to měl být jen nějaký malý pokoj. Karel se dostal na vysokou školu a pokoj u rodičů, který sdílel s mladší sestrou, chtěl stůj co stůj vyměnit za vlastní bydlení. Malá garsoniéra, která vznikla někdy v šedesátých letech rozdělením velkého bytu v činžovním domě z devatenáctého století, patřila tetě, která ji měla tak říkajíc „pro strýčka Příhodu“. „Od tety jsem šel právě za tím strýčkem Příhodou a zeptal se ho, co by se s tím dalo dělat,“ směje se Karel. „Nakonec jsme se dohodli a rodinný sněm uznal, že mé přijetí na vysokou školu je dostatečným důvodem k tomu, abych mohl bydlet sám. Můj sen se začal pomalu naplňovat. To jsem ale netušil, co mě čeká,“ pokračuje Karel.

Byt byl v dost špatném stavu, vytápěný zlověstně hučícími wawkami, v koupelně na zemi zelenkavé dlaždice, kterými garsoniéru „vybavilo“ OPBH někdy v sedmdesátých letech. Připočtěme k tomu elektřinu rozvedenou v hliníku, jeden jistič na celou garsoniéru a máme zhruba obraz prostoru, který Karel před několika lety získal.

Ale nezalekl se a pustil se – především s pomocí otce, ale i dalších členů rodiny – do přestavby. Trvala asi rok, především díky omezenému finančnímu rozpočtu, ale stálo to za to. „Nejprve jsme měnili vnitřní rozvody, to samozřejmě na fotkách neuvidíte. Na nich to vypadá jako krásná idylka,“ říká Karel. Pak se měnily obklady, podlahy, na skládku putovala i stará plechová kuchyňská linka. „Hodně mi pomohl táta, ale i pár kamarádů, kteří samozřejmě věděli, že nová garsoniéra může být místem našich společných mejdanů,“ směje se Karel.

A jak by svůj minibyt o třiceti metrech popsal dnes, nad fotografiemi zachycujícími finální stav? „Hodně mě tahle malá rekonstrukce naučila, nejen o stavebních pracích, ale i o tom, jak najít řešení.“ A interiér? Nechtěl jsem vůbec nic složitého, žádný dekor nebo barvy, říká. Zvolil jednoduché jasanové dýhy, neutrální hliníkové fólie na malé kuchyňské lince, na podlaze zůstaly parkety, položené do stromečku. „Samozřejmě jsem byl limitovaný financemi, ale také jsem věděl, že tenhle byt stavíme tak na pět, šest let… Takže razím heslo: jednoduše a nevtíravě.“

To se mu – jak vyplývá z dnešních fotografií – povedlo. Nábytek je dělaný na míru, je maximálně jednoduchý a díky pomoci známých a otce vlastně nestál skoro nic. „No spoustu starostí s rýsováním a taky několik zkažených desek lamina,“ zamýšlí se dnes už s klidem Karel. Protože je garsoniéra orientovaná do vnitrobloku a de facto v přízemí, není výhled nijak oslnivý, ale to Karlovi nevadí. Přes den pobíhá mezi přednáškami, večer je buď v kině, nebo s kamarády a na nějaké výhledy na panorama Prahy by stejně podle svých slov neměl čas. Je se stávajícím řešením prostoru spokojený a maximální jednoduchost, která z prostoru čiší, mu vyhovuje. Zároveň ale ví, že toto není jeho poslední byt. Startovní byt v jednoduchých linkách a přírodních materiálech oslovil i nás.

Povšimněte si: kombinace hliníkové fólie a přírodní dýhy, jednoduchého výrazu interiéru -var- Foto: Iveta Kopicová