Dokud jsou obě děti v předškolním věku, není mezi nimi ještě tolik rozdílů. Jednou se hádají o hračky, podruhé se proti vám spiknou, ale ve výsledku jim nevadí bydlet takříkajíc "na jedné hromádce". Jakmile ale jedno z dětí začne chodit do školy, jeho zájmy se začnou vyhraňovat a vzroste i potřeba klidu při psaní domácích úkolů. Mladší sourozenec se rázem stane dotěrným špuntem, který staršího ruší.
Další zlom přichází v období okolo 10. roku, kdy děti začínají pomalu dospívat a vyžadují více soukromí. Situace, kdy si dívka přivede domů kamarádku a nemůže s ní rozebírat svá malá tajemství, protože brácha se válí o metr vedle, připadají rodičům možná úsměvné, ale děti je berou velmi vážně. Pokojík by proto měl být vyřešen tak, aby v něm každé dítě mělo svůj vlastní oddělený koutek.
Pokud je k tomu v bytě vhodná dispozice, dětský pokoj se dá rozdělit na dva menší sádrokartonovou příčkou. Každý samostatný prostor by však měl mít vlastní okno a jeho šířka by neměla být menší než 250 cm. Takové řešení samozřejmě nejde udělat všude. V pokoji proto častěji vytváříme dva kouty oddělené jen třeba soustavou nižších skříněk nebo paravánem.
Každé dítě by mělo mít ve svém koutku svou vlastní postel, vlastní pracovní stůl a vlastní skříňku na hračky, kterou si bude moci třeba i uzamknout. Skříň na oblečení může být společná, v případě nedostatku místa nakonec může stát i na chodbě nebo v jiné místnosti, protože od určitého věku se děti opačného pohlaví stejně budou převlékat mimo pokoj.
Oddělení klučičí a holčičí zóny s sebou nese možnost odlišné výzdoby, která na první pohled prozradí, čí je který kout. Děti si samy řeknou, jaké barvy a dekorace preferují. Tomu pak přizpůsobíme i povlečení postelí nebo třeba výmalbu stěn. Pokoj tím jasně rozdělíme na dvě odlišná území, která okupují dvě odlišné osobnosti.