Nejtriviálnější věc každodenní potřeby při jídle, příbor, tady rozhodně není odjakživa, jak by se mohlo zdát. Příbor jak jej známe – nůž a vidlička doplněné lžící – zná gastronomie v dnešní podobě možná necelých tři sta let, přičemž možná jen 150 let trvá jeho masové rozšíření a zcela běžné používání. A to už znamená vlastně jen pár generací, přes které se až k nám přeneslo to trochu pohrdavé „neumí ani pořádně jíst příborem“. Tenkrát, v době rozšiřování příborů, se to lidé totiž museli opravdu učit; ne jako děti, automaticky od rodičů, ale často až v dospělém věku. A způsob jezení příborem museli předtím vlastně vymyslet. Museli přijít na to, jak se příborem co nejpohodlněji a nejefektivněji najíst, jejich ruce se musely naučit držet subtilní náčiní a naučit se nezvyklým pohybům. Postupně se také vyvinul úzus, že v pravé ruce – u praváků – se drží lžíce a nůž, v levé pak vidlička. Trvalo to tak dlouho, než lidé vymysleli a „vydesignovali“ tvary těchto tří nástrojů, které se skvěle doplňují a postačí na konzumaci jakéhokoliv pokrmu. Nejstarší části příboru je s přehledem nůž, ten používají lidé už od pravěku. Krájelo se s ním a zároveň jedlo, napichovala se jednotlivá sousta. Vidlička, kterou se jí, je známá až asi od 16. století. Předtím se vždy větších či menších vidlic používalo jen k porcování a přidržování masa a jiných pokrmů při vaření. Když se součástí příboru stala vidlička, nůž se postupně zaoblil, už nebylo potřeba k napichování soust jeho špičky. Příbor jako takový – nůž s vidličkou – prošel během staletí mnoha tvarovými přeměnami a modifikacemi – docházelo k různému rozšiřování a zase zužování střenek a bodců a přizpůsobování úchytek lidské ruce; úchytky se postupně prodlužovaly a zjemňoval se jejich tvar. Lžíce, která se v různých formách používá už od doby bronzové, bývala vydlabaná z měkkého dřeva a měla mnohem širší úchytku, než jsme dnes zvyklí. Rukojeť se začínala ztenčovat souběžně se změnami tvaru nože a vidličky v 16. století. Příbory se původně vyráběly individuálně, kus od kusu, a byly proto drahé. Až během 19. století nastal jejich opravdový boom a po zavedení sériové výroby se příbory rozšířily mezi široké vrstvy obyvatelstva. Nejlevnější se vyráběly z hliníku, dražší z alpaky a ušlechtilé oceli, vznikaly ale stále i na zakázku vyráběné luxusní stříbrné a zlaté příbory pro šlechtické a královské stoly. Jejich nejvzácnější exempláře můžeme dnes vidět ve sbírkách užitého umění. Dnešní nerez příbory (správně z nerezavějící oceli) jsou vyrobeny s přídavkem chromu a niklu, které jim spolu s ocelí propůjčují vynikající vlastnosti – lesk, tvrdost, stálý tvar a takřka nezničitelnost. Dražší stříbrné příbory jsou ve srovnání s nerez ocelí mnohem měkčí a ohebnější. Dnes používáme příborový nůž jednak ke krájení, jednak s ním sousta nahrnujeme a přihrnujeme na vidličku. Nůž je poměrně tupý, často s malou různě ostrou pilkou s drobnými zoubky. Součástí příboru je ale někdy nůž s poměrně ostrou pilkovou střenkou – ten nám přinesou například když si v restauraci objednáme pečené koleno vcelku. Tento nůž je tenký, delší a mívá bytelnější, často dřevěnou úchytku. Lžíce slouží k jezení polévky z hlubokého talíře, přičemž pokud nám naservírují polévku v šálku, přinesou nám k ní také speciální lžíci. U vidliček se počet hrotů ustálil na třech nebo čtyřech. To je věc designu a módy, z praktického hlediska to není až tak důležité. Pro pohodlné jezení je důležitější délka hrotů a jejich směr – neboli celkové prohnutí vidličky. Kávová lžička slouží výhradně k zamíchání kávy, nedává se do úst a neolizuje se. -ag-