Silvie Sulanská spojila svůj život s vůní čokolády, vanilky, pražených mandlí, karamelu a dalších cukrářských dobrot. Z jejích rukou však nevycházejí jen obyčejné indiánky, laskonky či větrníky. Silvie je umělkyně, která vytváří malé sladké zázraky, modeluje, kreslí či vyřezává a vůbec jí nevadí, že její výtvory k potěšení oka, čichu a především chuti mají tak krátkou životnost. Pracuje ve Francouzské a Plzeňské restauraci pražského Obecního domu jako zástupkyně šéfcukráře, kromě toho se jako členka Českého národního týmu účastní nejprestižnějších světových cukrářských soutěží. O svém povolání, které je jí i koníčkem, umí i zajímavě vyprávět. Proto jsme se jí zeptali: Slečno Silvie, byla u Vás v rodině nějaká cukrářská nebo kuchařská tradice? Vůbec ne. Otec pracoval jako automechanik a maminka byla uvaděčkou ve Vinohradském divadle. Rovněž nikdo z příbuzných v gastronomii nepracoval, takže jsem úplně první. Vyučila jsem se v Potravinářské škole v Praze a pak jsem si udělala dvouletou nástavbu se zaměřením na potravinářský průmysl a k tomu ještě pedagogické minimum, abych mohla dělat mistrovou. Co Vás na cukrářství nejvíce přitahovalo? Abych se přiznala, tak zpočátku vůbec nic, protože jsem se k němu dostala čirou náhodou. Původně jsem chtěla dělat zubní laborantku, ale neměla jsem při přijímačkách štěstí. Tak rodiče narychlo přemýšleli, kam mě upíchnout a napadlo je, že cukrařina je takové dívčí povolání. Kdy jste se poprvé zúčastnila soutěžního klání mimo pracoviště? To bylo v roce 1996, kdy se náš tým jako celek zúčastnil Mistrovství střední Evropy, které pořádala firma Eurest. Měli jsme přesně určeno, co má udělat cukrář a co kuchaři. Já jsem připravovala dva exponáty. Prvním byla sladkost z karamelu a čokolády a druhý představoval šest rautových dezertů na talířích. Nazvala jsem je jednak podle sebe Variace Silvie a pak Variace Bohemia, což byla naše sponzorská firma. Protože vyrábí skleněné výrobky, připomínal i tento dezert jakési skleněné abstraktní dílo. Tenkrát jsme se umístili na prvním místě. Čím Váš výrobek zaujal porotce? To byste se musel zeptat jich, ale osobně si myslím, že to byl právě ten neobvyklý skleněný vzhled. Dodnes slýchám od laiků, že si ho pletli se skutečným sklem. Byly to abstraktní tvary připomínající moderní sklářské umění. Nikomu nic konkrétního neříkají, ale někomu se mohou líbit. Pamatujete si ještě recept? Receptura na karamel je strašně jednoduchá, stačí 30 dkg vody, v níž se rozmíchá 20 dkg cukru, přidají se 2 lžíce medu a pak se dá tato hmota vařit. Až to začne chytat zlatavou barvu, vylije se hmota na teflonový plát nebo pečící papír a je možné s ní začít pracovat. To ostatní už je dílem tvůrčí fantazie. Já pro estetický dojem využívám také potravinářských barev. Je těžké se dostat do mezinárodního týmu, kde jsou zastoupeni nejlepší kuchaři a cukráři z celé republiky? Musím se přiznat, že jsem o to v minulosti cílevědomě neusilovala. Spadlo to tak říkajíc z nebe, aniž bych cokoliv čekala. Z Asociace kuchařů a cukrářů ČR si všimli mých výsledků na soutěžích a nabídli mi účast v mezinárodním týmu. Byla to pro mne nová příležitost, jak využít své nápady, tak jsem samozřejmě souhlasila a rozhodně toho nelituji. Kdy jste začala poprvé na soutěžích bodovat? První úspěch jsem slavila ve svých 18 letech, kdy jsem na soutěži Cukrář roku získala třetí místo. Nejoriginálnější na tom bylo, že jsem tenkrát soutěžila v kategorii seniorů, na což jsem ještě zdaleka neměla věk. Pak jsem se zúčastnila soutěže Gastro Hradec, kde jsem dostala největší počet bodů a tím pádem i titul absolutního vítěze. Od té doby jsem takto zabodovala celkem třikrát. Řekla jste, že jste se stala „absolutním“ vítězem. Jsou také jiní „neabsolutní“ vítězi? To máte tak. Každý výrobek, ať už cukrářský nebo kuchařský, je zvlášť bodově hodnocen. Na konci soutěže se ty body sečtou a vyhlásí pořadí. Nikde ale není psáno, že musí mít nejvyšší počet bodů pouze jeden účastník. Je možné, že se mohou na prvním místě sejít třeba čtyři soutěžící. Já jsem tenkrát získala nejvíce bodů ze všech, takže jsem se stala skutečně absolutním vítězem. Liší se jednotlivé soutěže svým pojetím? Určitě. V soutěži Gastro Hradec představujete pouze hotové výrobky, které si připravíte doma nebo na pracovišti a přivezete je s sebou. Tam už je akorát přizdobíte a dáte na výstavu. Porota je pak hodnotí podle estetického dojmu, ale nikdo je neochutnává. Naproti tomu v soutěži Cukrář roku se hodnotí i chuť a jsou tam zcela jiné podmínky. Dostanete pouze suroviny, ze kterých musíte na místě během čtyř hodin připravit celý pokrm. Prodávají se soutěžní pokrmy? Tady ne, to se dělá na velkých světových soutěžích, které se pořádají většinou u příležitosti nějakého veletrhu. Tam se soutěží s tříchodovým menu pro 80 lidí, které vaří celý tým složený ze tří kuchařů a jednoho cukráře. Ten připravuje i 85 porcí dezertu s tím, že pět porcí se dává komisařům a zbytek se prodává. Vy samozřejmě nevíte, který pokrm dostane porota, takže musí být jedna porce jako druhá. To znamená, že ochutnat takový mistrovský dezert mohu pouze na některém ze světových gastronomických veletrhů? Buď tak a nebo si můžete v Praze zajít do Obecního domu. Aby to však pro vás nebylo příliš složité, mohu vám nabídnout jeden poměrně jednoduchý recept. Nebude sice připraven žádným kuchařským šampionem, ale pokrmy nabízené z rukou našich blízkých často chutnají lépe než v nejluxusnějším hotelu: Jablečný dort s kalvádosem Rozklepnete 5 vajíček, přidáte 100 g cukru a vyšleháte v pevnou pěnu. Do ní nasypete 100 g hladké mouky s půl kávové lžičky perníkového koření, přidáte 4 lžíce oleje a vodu podle hustoty, aby vnikla nadýchaná hmota, kterou posléze nalijete do vymazané formy a necháte ji odpéct zhruba při 170 stupních. Když je korpus upečený a vychladlý, rozkrojíme ho podélně na tři části a naplníme jablíčky, která jsme si předem povařili ve vodě s máslem, kalvádosem a zahustili krémovým práškem. Takto připravený dort se nechá dva až tři dny odležet a před podáním pomaže šlehačkou a posype oříšky. Nejlepší je, když ho podáváte se zakysanou smetanou nebo medem. -šum-