Čas jsou peníze i v kuchyni, stejně tak jako kdekoliv jinde. Práce v kuchyni je přesnou prací, kde minuty i vteřiny hrají nezanedbatelnou roli. I když si to ten, kdo nevaří, málokdy uvědomí a málokdy to docení. Rozdíl mezi minutou navíc v kuchyni může znamenat rozdíl mezi skvělým jídlem a zkaženým jídlem, které můžeme rovnou vyhodit. Rozvařené brambory se dají ještě předělat na bramborovou kaši, ale co se spálenými řízky, palačinkami nebo buchtami? Při vaření, pečení a dalších tepelných úpravách hlídáme jídlo jednak podle zkušenosti, podle „oka“, dále podle vzhledu, který tepelnou úpravou získává, a nakonec podle hodin. V receptech najdeme instrukce typu: „pečeme do červena“, „smažíme do zlatova“, případně je častěji doba tepelné úpravy specifikována kombinací časového údaje a požadovaného vzhledu pokrmu. „Smažíme po každé straně asi dvě minuty, do zlatavé barvy“ a podobně. Při vaření vajíček znamená půlminuta více nebo méně jenom to, že vajíčko nebude úplně přesně tak, jak máme rádi. U těstovin je to jiné – přidáme-li při vaření jen minutu, kdy mají být těstoviny už scezené, vznikne trochu jiné jídlo. Nikoliv správně uvařená pasta „al dente“, ale prostě jen rozvařené nudle. Následky to má nejen chuťové, ale i zdravotní. Výsledný pokrm bude daleko hůře stravitelný, nebude to už lehké italské jídlo, ale něco, co se lepí a bude nás dlouho tížit v břiše. Proto počítat v kuchyni čas je nezbytné už od počátku. Naplánovat si jednotlivé kroky už v přípravě; umět odhadnout, jak dlouho nám bude vaření trvat, tak aby večeře byla třeba v plánovaných 19 hodin. A potom, když třeba pečeme jenom jedno jídlo, stačí si pamatovat, že „v půl to vytáhneme z trouby“. Když ale děláme menu složitější nebo si čekání vyplňujeme jinou činností, kuchyňský budík čili minutka se ukazuje být nezbytností. Neustálé ohlížení se po hodinách není ideální a je riskantní. -ag- Foto: TESCOMA