Když se stěhujeme z malého bytu (s ještě menší upozaděnou a stále zavřenou kuchyňkou) do nového rodinného domu s volným propojeným obytným prostorem, málokdy si v prvním nadšení uvědomíme jednu zásadní věc: návštěvy nám budou vlastně náhle chodit do kuchyně – a kuchyně se stává z místnosti soukromé a uzavřené prostorem společenským. Jsme na to připraveni?
Místnosti „veřejné“ a „soukromé“
Vzdálenou obdobu si uvědomíme při prohlídce nějakého zámku: procházíme tady společenskou, reprezentativní část pro hosty a potom část soukromou – nahlížíme do ložnic, budoárů a pracoven šlechticů. Ale málokdy do kuchyní; jen občas se například ukazuje tzv. černá kuchyně. To mělo svou variantu v měšťanských domácnostech – salón a jídelna, někde i knihovna nebo hudební či kuřácký salonek, to vše bylo vyhrazeno pro hosty, k setkávání s přáteli, pro menší společenské události pořádané doma. Kuchyně jako snad nejdůležitější místnosti domu, kde totiž vznikaly nejrůznější pochoutky pro tyto akce, zůstává opět uzavřená zrakům hostů.
A zůstalo to tak i v polovině 20. století, kdy se byty zmenšily. A dalo se s tím máloco dělat. Stávalo se například v bytech z 50. let, že obývací pokoj, který mohl sloužit částečně jako jídelna a navazovat na kuchyni, vyprojektovali naopak od kuchyně velmi vzdálený a navíc oddělený nosnou stěnou, což všem obyvatelům takového bytu jakékoliv propojení a logické navázání místností znemožnilo.
Takže se rodina nadále mačkala v malé kuchyni a načinčaný obývák čekal na hosty, nehodilo se do kuchyně nikoho vodit. A když hosté přišli, nosily se za nimi talíře, hrnce a polévkové mísy přes půl bytu z kuchyně. Jen „osvícené“ projekty propojovaly jídelnu či obývák s kuchyní pouze lehce – třeba posuvnou stěnou či závěsem, tehdejším oblíbeným řešením rozdělení prostoru hlavně v menších bytech.
-ag-Foto: Archiv In