S pekanovými ořechy se dnes setkáme na nejrůznějších pekařských výrobcích. Zvykli jsme si na ně a nejspíš se vůbec neptáme, odkud pocházejí. Dnešní svět je zařízen tak, že se všude najde téměř jakékoli jídlo, respektive surovina. Naštěstí nám ještě trochu kulinárního dobrodružství zbývá, a tak některé dobroty můžeme dostat jenom v pytlících, a kouzlo jejich pěstování stále zůstává exotikou.

ČTĚTE TAKÉ:

Příbuzný našich vlašáků

Jméno stromu zní ořechovec pekanový. Latinsky se jmenuje Carya illinoinensis, tedy něco jako jádra nebo ořech z Illinois. S našimi ořešáky je docela blízce příbuzný. Patří do stejné čeledi a vlašským ořechům se i podobá. Má skoro stejné zpeřené listy, které jsou ovšem díky klimatu jaksi robustnější a tužší. Samotné plody jsou také uzavřené v dužnatém zeleném obalu. A stejně jako evropské vlašské ořechy, se dožívají poměrně úctyhodného věku; dotáhnou to klidně na sto dvacet.

Jen v Americe

Stromy pocházejí původně z Jižní a Střední Ameriky. V USA se jim daří mimo jiné i ve státech Iowa, Kansas, Missouri, Oklahoma. Jméno dostal pekan sice z Illinois, ale na začátku minulého století se stal národním stromem Texasu. Za symbol tohoto federálního státu jej prý vyhlásil v roce 1906 guvernér James Stephen Hogg. V Evropě se jej nikdy nepodařilo domestikovat, ačkoli se na první pohled zdá, že na jihu kontinentu by se mu mohlo dařit. Roste, ale neplodí, protože mu tady chybí kontinentální letní vedra.

Jídlo bez příběhu

Pekanové ořechy jsou v naší kuchyni někdy lépe přijímány než jejich vlašští bratříčkové. Je to asi proto, že jejich skořápka je měkčí, a tudíž se snadněji loupou, nebo prostě proto, že se ve skořápkách prakticky neprodávají. Na druhou stranu jsou měkčí, a proto se hůř melou. Vyloupaná jádra také bohužel snadněji žluknou. Do vánočního cukroví se tedy moc nehodí, ale mohou posloužit jako ozdoba. Svoje místo mají i ve slané kuchyni. Klidně je můžeme přidat do krůtí nádivky například místo mandlí nebo kaštanů.