Damaškové ubrusy jsou prima, ale deka občas také není k zahození. Místo příboru použijeme prstíčky a místo elegantní židle si budeme hovět v měkké trávě. Takové je poslání všech pikniků světa. Jídlo v přírodě je čistokrevná radost, ale my si občas myslíme, že laskavá náruč přírody se po našem odchodu změní v ručku pilné uklízečky a všechno po nás hezky zahladí.

ČTĚTE TAKÉ:

Jsou papírové talířky výhra?

Na pikniky existují různé vychytávky na jedno použití. Plastové kelímky a různé papírové talířky jsou našimi přáteli, ale musíme se o ně starat od vytažení z obalu až po jejich smrt v kontejneru, nejlépe s tříděným odpadem. Nemůžeme si myslet, že když je pytlík z recyklovaného materiálu, že si ho země vezme s radostí a rychle zase zpátky. To si myslívají lidé v rozvojových zemích, kde je země pokryta sáčky a pet lahvemi občas tak hustě, že není ani vidět hlína. Vždyť i takové čistě živočišné látky jako jsou lidské vlasy nebo zvířecí chlupy se přirozenou cestou rozkládají i celá tisíciletí.

Slupky patří zpátky do košíku

Nejinak je to se vším, co považujeme za organický odpad a o čem si myslíme, že to rychle zmizí. Ještě poměrně jednoduché je to se zbytky ovoce a zeleniny, které jsou u nás doma a na které máme v našich zeměpisných podmínkách „vyškolené“ různé bakterie, červy a mravence, aby z nich rychle udělali humus. Horší je to třeba se slupkami od citrusových plodů, které většinou bývají také nějak chemicky ošetřené, aby byly odolnější.

Všechno zpátky domů

Protože většinou piknikujeme na místě, kam bychom se sami chtěli někdy vrátit, je třeba si po každé hostině v přírodě vzpomenout, že existuje něco jako trvale udržitelný rozvoj, který pro nás představuje to trvale použitelné piknikovací místo. Všechno si hezky sbalíme zpátky do toho malebného košíku a odneseme si to domů, kde to hodíme do popelnice. Odtud se to dostane na skládku, kam nikdo nikdy jíst nechodí. Jediné, co příroda bez větší újmy zpracuje, jsou tekutiny. Zbytky zteplalé limonády pažitu neuškodí.

Titulní foto: Thinstockphotos.com