„Jsem velký jazzový fanda. Dlouho jsem chtěl v Praze vybudovat pořádný jazzový klub. Když mi osud přivál tento pozemek, moc jsem neváhal s rozhodnutím,“ říká Vladimír Lederer. „Postavit na tak výjimečném místě budovu výhradně určenou pro jazzový klub, to může udělat jen blázen. Po komerční stránce je to samozřejmě nesmysl.“
Jazz Dock se svým architektonickým řešením řadí k velice unikátním stavbám. Jak se k projektu stavěly úřady?
Schvalování bylo strašně komplikované. Původně tu stály dva polorozbořené dřevěné domky Pražského rybářství, které byly ohyzdné. Nebyly památkově chráněné, byly plné bezdomovců, pak feťáků. Problém nebyl s Povodím Vltavy, které tady má velkou pravomoc, ani s pátým pražským obvodem, kam pozemek patří. Největším problémem byli památkáři, protože jsme v první památkové zóně.
Ve všech možných podobách – zakuklení do všech možných institucí. Časem jsem zjistil, že schvalování bylo jen záminka, jak mohou mezi sebou válčit, kdo víc chrání, kdo víc reguluje, kdo víc rozumí památkám a památkovým zónám. Oni opravdu válčili mezi sebou a vůbec jim nešlo o náš projekt.
Jak dlouho schvalování trvalo?
Dvanáct let! Bez pár měsíců. A za půl roku byl Jazz Dock postavený. Klub letos slaví sedm let.
Foto: Jan Rasch
Kdo je autorem projektu?
Jeho dokončení se bohužel nedožil architekt Jaroslav Ouřecký, který s kolegou Ivanem Sládkem tuto prosklenou budovu na břehu Vltavy navrhl. Architekt Sládek je zároveň tvůrcem i jiných projektů pro naši společnost Gaudí, mimo jiné například Rezidence Eliška. Když se Jazz Dock stavěl, byly kontrolní dny s architektem vždycky ve středu. A Ivan Sládek i nadále chodí každou středu na kontrolní den. Což znamená, že sem chodí poslouchat příjemnou muziku.
Kdo navrhoval interiér? Dominantou je desetimetrový futuristický bar.
Oslovil jsem architekta mladší generace Pavla Suchého. Dal jsem mu volnou ruku. Řekl jsem: Chodíš po klubech, po barech, dej se do toho. Výsledek tady vidíte. Během provozu byly nutné jen minimální změny. Mění se samozřejmě opotřebované židle a stolky, jinak nic.
Unikátní je i variabilní uspořádání vnitřního prostoru a akustické řešení. Můžete je popsat trochu víc?
Akustika je naprosto zásadní věc. V Jazz Docku předvádíme špičkovou hudební produkci, založenou na dokonalém zvuku. Ještě za větší peníze však zvuk zadržujeme uvnitř klubu, aby nerušil obyvatele okolních domů. Tady všechno hraje akustickou roli, například i materiály na podlaze. Nepropustnost oken a zdí je nutná u každé stavby, ale tady je akcent zvlášť velký. V projektu byla i posuvná stěna na zafixování vnějších stěn, která měla být od rohu do rohu. Až při instalaci jsme zjistili, že je o dvacet centimetrů kratší. Nakonec jsme zjistili, že stěnu nepotřebujeme, protože hluk z klubu přehluší jez, který je kousek od nás.
Před třemi lety poničila klub velká voda. Jak probíhala rekonstrukce? Došlo ke změnám oproti původnímu projektu?
Smetla nás až zpětná vlna. Dovnitř se dostal zhruba metr dvacet vody. Kolem baru plavaly kachny, někdo viděl bobra. Zprvu to vypadalo, že půjde o hygienicko-estetický problém, ale při podrobnější obhlídce jsme zjistili, že je Jazz Dock totálně zničený. Kromě konstrukcí a stropů se měnilo úplně všechno, ale v rámci původního projektu. Musím říct, že nám pojišťovna hodně pomohla.
Jazz Dock je vyhlášené místo pražské hudební scény, kde vystupují zdejší i zahraniční hudebníci. Zajímáte se o dramaturgii?
Máme přibližně sedm set koncertů za rok, dva koncerty za večer. O dramaturgii se stará Jakub Zitko, vynikající muzikant, který mimo jiné stojí v čele kapely Anety Langerové. Má skvělé kontakty a znalosti, už nás vyhledávají nejlepší muzikanti z celého světa. Produkci koncertů a jejich propagaci výborně zajišťuje Karla Fišerová. Často zde vystupují skutečné špičky světového jazzu, jako je John Scofield, Scott Henderson, John Abercrombie, Mike Turner, Bill Frisell nebo The Bad Plus. Časopis DownBeat, což je nejprestižnější americký hudební časopis, Jazz Dock pravidelně zařazuje mezi nejlepší hudební kluby na světě.
JUDr. Vladimír Lederer (62)
Foto: Jan Rasch
- Je absolventem pražské Právnické fakulty Univerzity Karlovy, doktorát získal v roce 1978.
- Do roku 1989 působil jako právník u Inženýrských a průmyslových staveb Praha.
- Od roku 1990 byl společník právně-ekonomické konzultační firmy Lederer-Zempliner.
- V roce 1991 založil realitní a aukční agenturu Gaudí, je dlouholetým ředitelem společnosti Gaudí a čelním představitelem dceřiných developerských společností.
- V červnu roku 1991 Gaudí připravil první mimoprivatizační veřejné aukce nemovitostí.
- Na jaře 1992 uspořádal svou první Burzu nemovitostí. Šlo o přímé setkání vlastníků nemovitostí a potenciálních zájemců o jejich koupi či pronájem.
- Na burzy nemovitostí navázaly stovky aukcí, veřejných soutěží a přímých prodejů.
- Vybudoval klub Jazz Dock, který je od roku 2009 dominantou pražské jazzové scény.
- Po roce 2000 se Gaudí začíná věnovat také developerské činnosti. Má za sebou řadu náročných, úspěšně realizovaných projektů.
- V roce 2011 byla zahájena výstavba mrakodrapu Rezidence Eliška, který je se svými dvaceti pěti patry nejvyšším bytovým domem v České republice.
- Aktuálně ve Vysočanech připravuje další projekt - sdílené bydlení pro mladé lidi.
Máte čas si alespoň občas vychutnat vystoupení?
Krotím se, protože ráno musím být v kanceláři. Chodím jednou dvakrát týdně. A jednou během víkendu. Užívám si vystoupení, dokážu se oprostit od provozních věcí. Samozřejmě, že mi leze na nervy, když vidím, že je někde něco v nepořádku, ale nebere mi to chuť do muziky a radost z klubu.
V posledních letech se ozývají stesky, že v historickém centru Prahy chybějí originální projekty, jako byl třeba Tančící dům nebo Jazz Dock. Proč tomu tak je?
Foto: Jan Rasch
Je málo místa a především jde o historické centrum. I já bych váhal nechat stavění právě tady volný průběh. Na druhou stranu úřady byly dlouhou dobu velmi restriktivní vůči potenciálním návrhům. Teď je to lepší, jsou odvážnější. Na příkladu Jazz Docku je to dobře vidět. Vzpomeňte si na schodiště v Museu Kampa, které není vidět zvenku a neruší panoráma. Jaký z toho byl horor. Nás Památkový ústav blokoval víc jak jedenáct let a potom udělal výstavu Nové v starém, kde jsme byli s Tančícím domem a galerií DOX v kategorii nejlépe hodnocených staveb. Myslel jsem, že budu mít infarkt. Je fakt, že Praha by si zasloužila víc moderních staveb. Copak generace současných architektů nezanechá nějakou výraznou stopu?
Jak dlouho se připravoval projekt Rezidence Eliška, která stojí v pražských Vysočanech od roku 2014?
Taky dlouho. Stali jsme se „obětí“ války o výškové domy, kterou vyvolaly projekty mrakodrapů na Pankráci. Úřady měly obavu, aby kvůli nim nepřišla Praha o status města UNESCO. Přes dva roky, než město vypracovalo studii pro UNESCO, nebyla povolena jediná výšková stavba v metropoli. Pak se zase měnily hygienické předpisy, což nás stálo rok a půl, možná dva. Nakonec z toho bylo sedm osm let.
Platí stále její primát, jakožto nejvyššího bytového domu v Česku?
Já na rekordy moc nejsem, ale pokud vím, pořád si náš výškový dům primát drží. Brzy nás předběhne projekt Epoque – V Tower na Pankráci. Výška stavby bude o pět deset metrů vyšší než naše Eliška.
Co vás vedlo k projektu výškového obytného domu?
Foto: Jan Rasch
Pozemek, který byl k dispozici v blízkosti stanice metra Vysočanská a Českomoravská, je ve tvaru fajfky. Byl sice velký, 15 tisíc metrů čtverečních, ale klasicky stavět se tam nedalo. Navíc v okolí jsou bývalé fabriky, stavět něco nízkopodlažního mezi fabrikami je hloupost. Vysočany si zasloužily dominantu, která ukazuje, jak se tato čtvrť mění. Uvažovali jsme o hotelu či administrativním centru. Já jsem prosadil bytový objekt. Banky mi říkaly, že jsem se pomátl. Byty mezi fabrikami? Namítal jsem, že tyto byty si budou moci pořídit mladí lidé, kteří nechtějí za třikrát větší peníze bydlet na Starém Městě. Součástí objektu je rozsáhlé fitness, nonstop recepce, kavárna a cyklostezka, kterou jsme opravili.
Kolik je tam bytů? Jsou všechny prodané?
Tři sta šedesát pět, pro každý den v roce jeden byt. Jsou obsazené, nyní dokončujeme převod posledních dvou. Právě připravujeme stěhování kanceláře naší společnosti z Národní třídy do jednoho z tamních penthousů. Povýšenecky budeme koukat na celou Prahu.
Připravujete další developerský projekt na pražské devítce?
Chystám projekt Viktoria kousek vedle Elišky. Opět se primárně zaměřujeme na bydlení pro mladé lidi, Eliška byla prvním krokem, nový projekt půjde ještě dál. Myšlenka je poskytnout prostory pro sdílené bydlení. Byty, které si zatím „párečky“ a kamarádi mohou společně pronajímat, neodpovídají jejich potřebě. Je tam málo koupelen, obývací pokoje bývají spojené s kuchyní, takže si všichni překážejí, ruší se. Naše byty budou respektovat soukromí všech jejich obyvatel. Projekt bude zároveň akcentovat kromě bydlení také prostory pro kulturu, umělecká řemesla, tělocvičny, skutečně moderní gastronomii, volnočasové aktivity zábavnějšího charakteru, ale i galerii v atriu. Půjde o čtvercové šestipodlažní domy, což je výška okolních budov. S okny do dvora, kde budou galerie, kluby, restaurace. V tom bloku vznikne moderní, v mnohém se dá říct komunitní bydlení, se vším, co si mladá generace pod pojmem moderní bydlení dnes představuje. V rozích budou vyrůstat dvě věže, kde budou klasičtější byty. Celkem zde vybudujeme kolem sedmi set bytů. Mladí lidé nepotřebují garáže, předzahrádky a terasy. Je jim bližší klub nebo místo na kulečník nebo hřiště pro fotbálek. Zatím jsme ve fázi projektování a schvalování. Myslím si, že za dva roky začneme stavět.
Jak bude z pohledu majitele developerské a realitní společnosti vypadat bydlení v pražské aglomeraci za deset patnáct let? Dojde k zahušťování výstavby třeba kolem stanic metra?
Myslím si, že už k tomu dochází a stále více bude docházet. Konečně už v tomto ohledu zaujímají mnohem rozumnější názory i různé autority. Lidé chtějí bydlet ve městě, ne třicet kilometrů od centra. Praha má spoustu nevyužitých stavebních míst. Stačí se podívat na prostory kolem mnoha stanic metra, areály bývalých továren nebo dnes nevyužívaných odstavných ploch. Je to znechucující záležitost. Myslím si, že Eliška je příkladem novodobého bydlení s pohledem do budoucnosti.
Aktuálně se podílíte na projektu RTV+. Co vás k online televizi, která se zabývá architekturou a moderním bydlením, přivedlo?
Jsem realiťák, můj syn Jakub je novinář, který má zkušenosti s produkcí. Architektura nás baví oba dva, bylo by škoda to nevyužít. Podstatou jsou videosnímky. Zase tolik firem není, které dokážou natočit zajímavý pořad třeba o developerském projektu. Potrpíme si na to, že umíme vymýšlet příběhy a dát tomu šmrnc. Snažíme se našim divákům představovat nové architektonické projekty, rekonstrukce, nové věci v designu. Snažíme se také přinášet fundované rady lidem, kteří uvažují o pořízení nového bydlení. Máme mnoho dílů právní poradny, okénko s architekty, kteří radí, jak postupovat při stavbě domu. Témat máme mraky, návštěvnost nám pořád roste. Zájem je větší, než jsme čekali.
Jakému stylu bydlení dáváte vy sám přednost v soukromí?
Jsem vrostlý do starých časů. Cítím se dobře ve starých domech, kde na mě dýchá historie, ale velkou vědu z toho nedělám. Nejvíc času trávím v kanceláři nebo tady, v Jazz Docku.
Autor: Marie Lucová Foto: Jan Rasch