Zahrádky před sto lety nevypadaly ani zdaleka tak upraveně jako ty dnešní; chyběl v nich anglický trávník, nerámovaly je žádné betonové chodníčky ani dokonale zastřižené túje. Přesto měly své nezaměnitelné kouzlo a přinášely rodinám užitek. A všechno v nich rostlo a fungovalo i bez použití moderních sekaček a chemických prostředků.

Naše prababičky neměly internet a většině z nich chyběl i přístup k odbornější literatuře; řídily se zkušeností a radami děděnými z generace na generaci. Věděly, že když vysadí mezi záhonky se zeleninou bylinky, nebudou mít problém se škůdci. Mezi mrkví a celerem tak rostl kopr a měsíček a afrikány vedle růží také nekvetly jen tak náhodou. Osázení zahrádky vypadalo z dnešního pohledu poněkud chaoticky, ale když se nad tím zamyslíme, šlo o dobře organizovaný chaos.

Součástí prababiččina pozemku bývala předzahrádka, složená z pestrobarevných trvalek a samovýsevných letniček. Jejich druhy se odvíjely převážně od toho, co rostlo na louce. Sedmikrásky, třapatky, zvonky, kopretiny, denivky, zahradní máky, topolovky, svlačce a mnoho dalších druhů se tu svévolně rozrůstalo, k jejich úpravě stačila dvakrát za rok kosa. Některé květiny, jako černucha damašská, slunečnice či hrachor vonný, se s oblibou pěstují dodnes, jiné už na zahradách prakticky nevídáme - patří k nim třeba drchnička a mařinka vonná.

Pýchou zahrádek bývaly růže, pěstovaly se i cibuloviny. V pozadí zahrady nesměly chybět ovocné stromy nesoucí jablka, švestky, hrušky či meruňky, z ovocných keřů se těšily oblibě trnky, angrešty a rybízy.

A pokud si chcete udělat jasnější představu o tom, co se u nás na venkově v meziválečném období běžně pěstovalo, vezměte do ruky Zahradníkův rok od Karla Čapka. Fejetony jsou vtipné i dnes, po téměř sto letech, a čtou se skoro samy.