Víte, že může být suchý, nebo mokrý komín? Zavádí nás to do jednotlivosti, kterou můžeme komín definovat. Více o ní dále v článku. Hledisek pro srovnání je ale mnohem víc. Komíny musí řešit odborník, který zohlední všechny technické a legislativní požadavky. A není jich málo.

Pozice: důležitá je statika

Umístění komínu v domě a jeho technické zpracování je jedno z hlavních témat, které je třeba řešit. Zde je třeba přenechat odborníkům návrh, který bude reflektovat statické výpočty pro daný dům.

Komíny mohou být vestavěné, tedy umístěné v domě a vyvedené na střechu, nebo přistavěné, kdy se komínové těleso přimyká k vnějšímu plášti budovy a vystupuje nad střechu. Případně také volně stojící nebo zavěšené – uvnitř na stropní konstrukci, zvenku na fasádě.

Z jiného pohledu lze komíny dělit na průběžné – komínové průduchy jsou přes celou výšku budovy všude stejné a topeniště se k nim připojují v jednotlivých podlažích, nebo podlažní – komínové těleso začíná právě v tom podlaží, kde je umístěno topeniště.

Vrstvení: jeden či více materiálů

Komíny se dělí hlavně na jednovrstvé a vícevrstvé. První varianta je vyrobená z jediného materiálu v celém řezu a vyhovuje všem požadavkům pro odvod spalin. Ovšem hned v další větě si musíme sami odporovat. Existují jednovrstvé komíny, kde v řezu najdeme ještě vetknutou izolaci, ovšem i tak je řadíme do této kategorie.

Vícevrstvé komíny se pro vylepšení vlastností, které probereme dále, skládají z několika částí. Většinou jsou to nosné těleso, někdy izolace a dále vnitřní spalinová trubka, která má vhodné vlastnosti pro dané spalované médium.

Důvodem pro rozdělení komínů na tolik druhů je několik. Základním předpokladem je totiž statická určitost celého komínového tělesa. Musí samo sebe unést a jeho základy tedy musejí být opravdu kvalitní. Musí odolávat větru, dešti, změnám teplot, emisím a kyselinám. A být odolné i neočekávaným problémům, které se snažíme vždy maximálně eliminovat, jako je prudké vznícení usazenin, lidově „bouchnutí“ komína. Navíc sem vstupují i požadavky na odvětrávání nebo přívod vzduchu ke kamnům nikoliv z místnosti, ale z komína.

Jak vysoký má být komín?
U plochých střech je minimální předepsaná výška komína nad atikou jeden metr bez ohledu na druh paliva. U šikmých střech platí, že výška nad hřebenem musí být nejméně 65 centimetrů v případě, že je komín blíže než dva metry od hřebene. V případě větší vzdálenosti než dva metry je možné použít závětrný úhel 10 stupňů. Komín dle normy ČSN 73 4201 také nesmí být blíž ke střešním oknům nebo vikýřům než 1,5 metru.

Tlak: záleží na teplotě spalin

Komínového tlaku se dosáhne tak, že se propočítá výška komína s průměrem a požadovanou teplotou spalin. Právě ta nechá vzniknout požadovanému podtlaku v komínu, protože teplý vzduch stoupá vzhůru, unáší s sebou emise a zároveň tedy za sebou snižuje parciální tlak. Záleží i na komínu a jeho konstrukci, jak odebírá teplo spalinám.

Právě teplota spalin, která dělá ten správný tah, je někdy příliš nízká, a tah tedy nedosahuje hodnot, jaké jsou potřeba. Je tedy nutné navrhnout komín s umělým tahem, který vytváří ventilátor v ústí komína. Tento typ je zapotřebí například u komínů plynových kondenzačních kotlů, které právě díky kondenzaci zvyšují účinnost, ale také snižují teplotu spalin až na rosný bod. Komíny tak musejí tlak vytvářet jiným způsobem.

Vlhkost: vnitřek odolný kondenzátu

Zde se dostáváme k úvodu článku. Rozdíly mezi takzvanými mokrými a suchými komíny jsou zásadní. U suchého komína vzniká kondenzát pouze v lokálně omezenou dobu, většinou během ohřevu komína. Pak se rosný bod přesunuje až na hranu komínového tělesa. Ovšem lze mít i mokrý komín. To je třeba výše zmíněný komín u kondenzačního kotle.

Druhy vložek
Nerezové – nejčastější dodatečné vložky do komínů, protože mají několik zásadních výhod. Především je to možnost využití flexibilních verzí, když komíny nevedou rovně. Další je nízká hmotnost a tenká stěna, což snižuje potřebu frézování. Využívají se pro všechny typy spalin, liší se však v tloušťce materiálu. U plynového spotřebiče stačí tenčí plech, u topeniště na uhlí je nutný nejtlustší průřez.
Keramické – využívají se především u nových staveb, kde uplatňují velké výhody své konstrukce. V případě izostatických keramických komínů je to vysoká únosnost, extrémní odolnost proti teplotám či kyselinám. S tím souvisí i velmi vysoká životnost, která se pohybuje na stejné úrovni jako samotný dům. Nevýhodou je nutnost vést komín rovně.
Plastové – používají se u plynových kondenzačních kotlů, kde je třeba zabezpečit těsnost a odolnost proti kyselému koncentrátu. Jsou lehké, levné, ale podmínkou je nízká teplota spalin.

Pro zvýšení účinnosti se zde využívá teploty spalin. Jejich teplota tak již za výstupem z kotle klesá k rosnému bodu a vzniká kondenzát. Nutné je tedy kondenzát, který stéká po komínovém tělese, jímat a odvádět do kanalizace. Navíc komínové těleso musí být na rozdíl od suchého komína vzduchotěsné a vodotěsné.

Tyto vlastnosti musí být zabezpečeny odbornou zkouškou. Výhodu má komín v tom, že nemusí být izolovaný, jak tomu často bývá v případě suché varianty. Jinak by příliš rychlé vychládání spalin znamenalo přesun rosného bodu dovnitř komína a s tím spojené vlhnutí.

Proudění vzduchu: s větráním, nebo bez

Komíny se také řeší jako těsné s nevětraným vzduchovým průduchem, nebo s větráním. Jde o to, že kolem vložky, která odvádí spaliny, může proudit vzduch. A to buď v souhlasném směru, nebo s protiproudem. Poslední jmenovaný se dnes často uplatňuje jako komín pro přívod vzduchu do kamen tam, kde nechceme vytvářet další otvory ve stěnách zaizolovaného domu. Výpočty i praktické testy ukazují, že větraný průduch kolem komínové vložky dokáže zcela dostatečně zabezpečit přísun čerstvého vzduchu k topeništi prakticky jakéhokoli výkonu.

Přivádět vzduch do kamen zvenčí je dnes prakticky nutností. V dobře izolovaných a utěsněných domů by bez nich v interiéru brzy došel kyslík. Navíc klasická kamna bez externího přívodu vzduchu jsou vlastně otvorem do domu, kudy v případě netopení uniká teplo.

Komínový „techničák“

Zákon ukládá, že každý nový komín musí být zatříděn a správně označen pro certifikace a další provoz. Pro schválení a vydání revizní zprávy musí mít každý komín tuto klasifikaci a identifikační štítek umístěný na přístupném místě komína, ze kterého je jasné hned několik nejdůležitějších vlastností komína. Příkladem zatřídění je označení EN 1443 – T400 P1 W 1 GXX, kde najdeme třídy odolnosti proti korozi, působení kondenzátu, vyhoření sazí a také tlakovou a teplotní třídu. Součástí štítku musí být i název organizace, která komín či vložku instalovala, datum montáže či stavby, velikost průduchu nebo účinná výška komína.