Proč jste právě vy dostal šanci na Antarktidu jet?
Na stránkách magazínu National Geographic Česko, pro který píšu, už od roku 2003 pravidelně sledujeme aktivity našich vědců v Antarktidě. Dvě velké reportáže přímo z místa jsou jistým vyústěním a hlavně vrcholem našich snah o popularizaci českého antarktického výzkumu. Poprvé jsem měl možnost v roce 2005 zdokumentovat začátek stavby naší vědecké stanice na ostrově Jamese Rosse. Letos jsem se tam objevil po 18 letech podruhé.
Když jste nabídku poprvé dostal, zvažoval jste ji?
Vůbec jsem se nerozmýšlel, protože od začátku jsem chtěl být u toho. Byla to velká příležitost pro originální reportáž: dorazíte na pustý antarktický ostrov, a když jej opouštíte, stojí na něm dům.
Předpokládám, že stanice se na místě montovala z přivezených dílů?
Ano, společně s jednotlivými panely se do Antarktidy přepravilo devět kontejnerů s veškerým dalším zařízením. Byl to výsledek spolupráce Masarykovy univerzity a zlínské stavební firmy PSG.
Co vás nejvíc lákalo před druhou návštěvou?
Asi prvek času. Co se změnilo od okamžiku výstavby stanice, když funguje, jak má, a je základnou pro vědeckou práci. Bylo to něco, co jsem mohl zdokumentovat díky dřívějšímu pobytu, a časový interval 18 let tomu dodával smysl.
RNDr. Hynek Adámek
Absolvent oboru fyzická geografie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně působí jako publicista a fotograf. V roce 1994 byl členem expedice Živá Afrika a o dva roky později vydal společně s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou stejnojmennou publikaci. V roce 2000 vyšla kniha Čas je dar Afriky – Etiopie, kterou napsal společně s Pavlem Mikešem, v roce 2003 vydal s Jakubem Havlem publikaci Island – soulad protikladů. Od téhož roku pracuje jako externí redaktor časopisu National Geographic Česko.
Měl jste z něčeho obavy?
Bez obav a respektu z takové cesty si člověk vždycky říká o průšvih. Už doprava na místo je logisticky velmi náročná. Z Chile (z Punta Arenas) vezete zásoby a velký náklad potřebných věcí. A pak jsou tu místní podmínky. Připlujete lodí na dohled stanice, ale stejně se nemusí podařit úspěšně vylodit všechen náklad – u pobřeží mohou být tak velké kry, že to nepůjde. Zkrátka je ve hře spousta neznámých. Největší obavy jsem ale měl z úrazu. Že bych si něco způsobil vlastní neopatrností a zkomplikoval všem průběh expedice.
Připravoval jste se na obě výpravy stejně, nebo nastaly nějaké změny?
Poprvé to byla cesta do úplného neznáma, a tak jsem se úzkostlivě snažil nepodcenit žádný detail. Bylo to trochu jednodušší v tom, že se dalo do odesílaných kontejnerů s rozloženou stanicí uložit spoustu osobních věcí navíc – oblečení atd. Podruhé už jsem byl v situaci, že co nemám v zavazadle, nebudu mít. Největší rozdíl při přípravě byl určitě ve fototechnice. Zatímco v roce 2005 jsem fotil dvě třetiny záběrů na diapozitivy a zbytek na digitál, o 18 let později jsem s sebou analogový fotoaparát ani neměl. Největší důraz jsem samozřejmě kladl na balení fototechniky – hlavně doplňujícího vybavení. Nabíječky, náhradní karty do fotoaparátu, disky na zálohování, monočlánky, všechno pokud možno zdvojené. Tam se nedá nic dokoupit.
Jak se obecně obě výpravy lišily? Byly podmínky na místě v něčem jiné?
Ta první byla stavbařská, druhá vědecká. To říká vše. První se účastnilo pár vědců, ale všechno se podřizovalo vybudování stanice, bylo to dynamičtější. Po 18 letech to už byla vědecká rutina. Šlo mi o to zdokumentovat práci vědců a nepřekážet jim. A nesmím zapomenout na bydlení. V roce 2005 jsme strávili 49 dnů ve stanech, kde jsme sváděli neustálý boj o tepelný komfort. Na stanici je oproti tomu teplo, elektřina a máte svoji postel. Jsou to úplně jiné podmínky, takže se můžete soustředit jen na svoji práci.
Chcete číst dál?
- z čeho se skládal denní program
- jak se na stanici bydlí
- a co jídlo
- trávení volného času
- jaké byly teploty uvnitř a venku
Sledujte nás v Google Zprávách